

A to jsem na tom ještě dobře, protože jet v pravém proudu méně než je povoleno, to je opravdová katastrofa. Jedu autem po dálnici, ale pocity mám stejné, jako bych jel na koni.
Vzpomínám na rok 1997 a na zveřejněný rozhovor tehdejšího premiéra Klause s ministrem zemědělství Luxem. Před tabulí se přeli o to, odkud se vezme víc prostředků na zemědělskou politiku. Výsledkem bylo, že Klaus škrtl u položky „dálniční známka“ částku 400 a napsal 800. Lux byl spokojený… Tehdy jsem si uvědomil, jak falešné mohou být vládní sliby a jak prázdná prohlášení. Dálniční známky, druhdy zavedené, aby stát získal peníze na rozvoj a údržbu silnic a dálnic, se staly jakýmsi dokladem o zaplacení neoficiální daně za mobilitu, se kterou si stát, vzdor proklamacím, naloží jak uzná za vhodné.
Oficiální vysvětlení z té doby nebylo nijak obšírné, vlastně – jako většina – vůbec nic neříkalo. Z dnešního pohledu ale takové „skoromlčení“ hlasitě řve. Vykřikuje o diplomacii a slušnosti k občanům. Vykřikuje o politickém taktu. Křičí – a má pravdu. Před dvanácti lety bych vyloučil, že napíšu něco takového. Ale právě teď slyším z rádia prohlášení pana premiéra Fischera. Praví, že se stále rozšiřuje dálniční síť, a zejména že vláda mohla zvednout cenu až na 1500, což velkoryse neudělala, když se spokojila s pouhými dvanácti stovkami. Tahle nejapnost, neomalenost a drzost mě zvedla ze sedadla! V tu chvíli jsem naštěstí najel na spáru, která byla pyšnější než jiné, poskočil, praštil se hlavou o zrcátko a zapadl zpět. Rozzlobený jsem však zůstal.
Rád věnuji státu dvěstě korun ročně navíc, pokud budu alespoň tušit náznaky smysluplnosti mé investice. Ale v tomto případě bych pouze dotoval neuvážené a diletantské počínání, které například umožňuje stavět silniční komunikace mnohem dráž, než kdekoli v Evropě. Chování, které přesto odlévá peníze vybrané na výstavbu a údržbu jinam. Rád věnuji i pětistovku, ale požaduji za ni adekvátní službu.
Cena dálničního kupónu stoupla za dvanáct let trojnásobně. Při vší úctě, pane premiére, dálniční síť se trojnásobně nerozrostla. Stavějí se sice nové úseky, to ano, ale ty převažující staré se stejně rychle přestávají dát považovat za dálnici…
Teď, po ráně do zrcátka, si vzpomínám na další mezník konce devadesátých let. Bojkot SPT Telecom v roce 1998. Opájím se představou hromad dálničních známek, které leží na pultech neprodané. Opájím se představou, že jednotná a rázná akce zastaví vládní prospektory a nasměruje je na jiné prameny, než jsou kapsy motoristů. Takový jejich pracovní zápřah pro ně by byl podle mě na místě a navíc mohl zastavit průchod nejapným zdůvodněním nejapných kroků.