Poslední rozloučení s bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

- Poslední rozloučení s bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem
Rubrika:  Ze společnosti

Poslední rozloučení s bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

24.05.24, 09:21, autor: Plavovláska
Poslední rozloučení s emeritním sólistiu a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy. Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Čtenost -   Diskuze: (0
 

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér.

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

 

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

 

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

 

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeře, Spící krasavici, Louskáčkovi a Popelce, titulní role v Macbethovi, Faustovi, Faunově odpoledni, Spartakovi, Hoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

 

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

 

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevnédramaturgie, režie, choreografie také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

 

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezero, Orfeus, Kalevala, Duch růže, Sfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

 

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

 

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta Lazarová, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Operace mé dcery, Wolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Dary hadího krále, Anynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád... (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

 

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla. Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

 

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

 

 
Zdroj: Vlastimil Harapes, Pluto 1997, TZ
 
Profil blogu
Profil sekce "Ze společnosti"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 13:12:22

Přístupů:
398564

RSS:
Toplist