Před pár dny jsem se se svým dobrým kamarádem Pepou, rozhodl navštívit jeden český supermarket. Záměrně píšu navštívit, proto, že tam toho nikdy moc nekoupím.
Počasí, je na jaro, přímo vynikající, a tak cesta uběhla bez problémů. Po vložení kovové mince do štěrbiny na rukojeti vozíku, jsem ještě netušil, co nás zajímavého uvnitř „plechové krabice" čeká.
Sotva jsme vešli dovnitř, praštila nás přes nos, vůně pochutin z místního bufetu.
Zlákat nás měly i lidové ceny, už od 69,- Kč. Ono také by nalákaly, neboť Pepik je gurmán a vždycky
si někde něco dobrého dá.
„ Koukej na ty fotky, ty jídla vypadají celkem dobře, za ty prachy", lákal mně k návštěvě bufetu z rychlým občerstvením.
„ No právě, ono na fotce to vypadá dobře, ale když ti podají talíř, tak to vypadá úplně jinak.
Skoro ani nepoznáš rozdíl mezi jídly, jen se liší cenou", odporoval jsem mu.
„ Ach jo, s tebou se nikdy pořádně nenajím", povzdychl si.
Pak jsme konečně vstoupili do pomyslného ráje všech zákazníků. Všude slevy a haldy zboží všeho druhu, ve kterých se hrabalo slušné množství koupěchtivých zákazníků.
„ No neberte to, je to skoro zadarmo", volala jedna starší paní na druhou, co byla na protější straně kuchyňských potřeb. Ta zvýšila ihned úsilí o 100% a posléze ukořistila z hromady tři stejné super pánve, bratru za 299 Kč za kus.
„ Vezmu i mladejm, ty ji užijou na stejky", řvala na plný pecky, musela totiž přeřvat i neustále se opakující zprávu, která z repráků hlásala nabídku na super nákup a množství super slev na zboží, no prostě nabídka jaká se už nebude opakovat, a kterou dozajista v tomhle čase jinde nenajdete.
Náhle jedna z dam zpozorněla, to když v tlampačích zmlklo, pak křuplo a luplo a náhle se ozvalo:
Vážení zákazníci, zveme vás na ochutnávku uzenin, do sekce maso - uzeniny.
„ Honem pojď, ať na nás taky zbude", zavolala na svoji kamarádku.
Ta hned nechala všeho být a obě se rozjely ohlášeným směrem, neboť se mezi regály dobře orientovaly, neomylně zvolily nejkratší cestu.
„ Jedem se taky podívat jak se lidi budou cpát", řekl Pepa a dodal:
„ Už jsem to párkrát viděl a je to docela prdel".
Nemusel mně dvakrát pobízet, a tak jsme se přemístili podívat se, co že se to děje u masa a uzenin.
Lidé už dávno zapomněli na aféru s podivně zbarveným masem, kterou proslul jeden řetězců. Však se pak zjistilo, že maso vždy nemusí mít jen onu klasickou barvu, ale i např. barvu duhy, a to pak teprve zaručeně náramně chutná. Mlask!Mlask!Mlask!
Tentokrát tam na zákazníky čekala nabídka jak od samotného Dona Corleoneho. Tedy ta která se nedá odmítnout, a když dá, tak jen velmi těžko. Ne naštěstí nešlo o život, ale o několik táců vonících dobrot,
co tu pro zákazníky připravila zdarma k ochutnávce jedna z renomovaných firem. Kostičky rozkrájených salámů, klobásek, uzeného, světlého a tmavého prejtu, tlačenky a anglické slaniny, lákaly k zakousnutí snad i vegetariány.
To by jeden nevěřil jak to v oddělení maso-uzeniny náhle ožilo. Hned několik zákazníků zaparkovalo své nákupní vozíky poblíž a začalo nenápadně operovat v oblasti, někteří i skupinově. Měli různou taktiku,
jedni brali nakrájené dobroty jen nenápadně do pusy, jiní byli ozbrojeni párátkem, coby kordem a z tácku si napichovali, ne jeden, ale rovnou tři kousky na jednou. Činili se tak mistrovsky, že by i mistr šermu, slovutný Gérart ze Zaklínače, by se měl od nich co učit.
Někteří pořádali přímo spanilé jízdy po vzoru Husitů, však jsme Češi a vlastenci. Po dosažení konce regálu to prostě otočili a vzali z gruntu ještě jednou, nebo i víckrát.
Sledovat tento rej bylo neobyčejně zábavné, zvlášť proto, že i my jsme sem tam nějakou tu kostičku smlsly, když se nám podařilo prodrat přes ty jedlíky. Byla to show, jaká se obyčejnému smrtelníkovi jen tak nenaskytne. Také nás to oba utvrdilo, že Češi zadarmo sežerou všechno, snad i to proslulé lejno. Však to mnozí o svých dovolených předvedli v cizině už dávno, naši pověstnou nenažraností u tzv. švédského stolu, kde platí jediné pravidlo „sněz co můžeš, ale nic si neodnes !"
Prostě jak je někde něco zdarma, tak jdou všechny zábrany stranou.
Šikovné, leč mizerně placené prodavačky, postupně vyprázdněné tácy s uzeninou doplňovaly co mohly. Leč do zákazníků to neustále padalo jako do bezedných jam, lépe řečeno jako kdyby týden nejedli.
Jedna zákaznice, co by nefalšovaná babička cpala svého vnoučka jako otesánka.
„ Dělej jez", povzbuzovala ho a dodala.
„ Támhle ti pak dám rohlík, abys tu mastnotu zajedl."
Děcko se pod tlakem jídla zakuckalo, babička ho pohotově ducla do zádíček, až zpropadený v jícnu zaskočený kousek jídla, vylétl ven z dětských úst. Dopadl kamsi na podlahu, však to tu někdo uklidí.
Žena to pochopila také tak, že vnouček byl o toto nesnědené sousto ochuzen, a hned mu podala další, samozřejmě byl ještě větší.
Další asi starší manželé, vzájemně výborně spolupracovali při hostině. Hlavně žena napichovala zručně obouruč. Dvojitá brada jí při tom kmitala, bagrovala zrovna tlačenku, jako bagr.
„ Už, opravdu nemůžu", zanaříkal muž.
„ Jsem opravdu plnej", dodal vrhaje prosebný pohled na svou ženušku o metrák těžší.
„ Jen žer, doma už ti nic dělat nebudu", odsekla mu žena s plnou pusou.
„ Ach jo", vzdychl muž a nabodl na párátko další čtvereček bílého prejtu.
Mezi podnosy pochutin se náhle objevil i jeden zajímavý druh. Byla to na plátky pokrájená houska natřená paštikou, která však z rohlíků často padala, čehož využili jedlíci a brali přednostně samotnou housku,
aby tu mastnotu zajedli něčím suchým.
Zhruba za 20 minut bylo po boji.
Sytí zákazníci kolébavým krokem zamířili směrem ke kasám.
Některým tak chutnalo, že se ještě párkrát cestou otočili, co kdyby byla druhá vlna.
Ochutnávková akce se vydařila.
Diskuze: (
