Mrazivý severní vítr vál ze smrkových lesů Jeseníků a opíral se do stěn chalupy na samotě, kde čarodějka Dorota našla svůj dočasný domov. Písčitá půda pod jejíma nohama sice patřila současnosti, ale její mysl halil těžký dým roku 1680. Tehdy se krajina kolem Velkých Losin topila v krvi a šílenství, kterému velel inkviziční soudce Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Dorota tehdy ztratila všechno – a málem i vlastní duši, když její tělo pohltily plameny na hranici. Přežila jen díky prastaré magii krve, která ji učinila nesmrtelnou, ale navždy ji proklela vzpomínkami na pach hořícího masa a fanatický řev lůzy.
Nyní stála na stejném místě o staletí později a před ní stál Viktor. Byl ztělesněním elegance, měl pěstěné ruce, podmanivý hluboký hlas a dvořil se jí s galantností, která by okouzlila každou ženu. Dorota však viděla dál než obyčejní lidé. Pod jeho moderním oblekem vnímala specifickou rotaci jeho aury, kterou by poznala i po tisíci letech. Byl to on. Ten stejný rychtářský pomocník, který tehdy pod Bobligovým vedením vlastnoručně vršil smrkové dříví pod její hranici, s potěšením utahoval provazy kolem jejích zápěstí a do očí jí plivnul kletbu, zatímco v ruce třímal zapálenou pochodeň. V tomto životě si nepamatoval nic, ale jeho duše nesla stejný cejch krutosti.
Dorota s chladným úsměvem přijala rudou růži, kterou jí s úklonou podával. Když se však jejich prsty protnuly, neznatelně prodloužila trny květiny. Jeden z nich probodl Viktorovu kůži na palci. Drobná kapka krve vsákla do stonku a s ní i mikroskopický přízrak Dorotiny tehdejší, ohněm posvěcené krve.
„Jste chladná jako zdejší podzim, Doroto,“ zašeptal Viktor a zahleděl se jí do očí. V tu vteřinu se v jeho hrudi rozlilo nečekané, palčivé horko. Považoval to za náhlé vzplanutí čisté vášně. Netušil, že jejich nervové soustavy se právě magicky propojily.
Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Dorota jeho dvoření neodmítala, naopak ho lákala blíž, aby mohla svou pomstu rozvinout s chladnokrevnou precizností. O dva dny později seděli v luxusní šumperské restauraci. Viktor se natahoval přes stůl, aby ji vzal za ruku. V momentě, kdy se jeho dlaně dotkly její pokožky, restaurace v jeho očích zmizela. Namísto tiché hudby mu v uších zazněla ohlušující kakofonie praskajícího dřeva, hořících ohňů a srdceryvného naříkání desítek odsouzených žen.
„Viktore? Děje se něco?“ zeptala se Dorota s předstíranou starostí.
Viktor uskočil zpět na židli, divoce lapal po dechu a zíral na své dlaně. Byly čisté, ale on na nich cítil nesnesitelný žár, jako by tiskl rozžhavené železo. „To nic... jenom náhlá nevolnost. Ten vzduch je tu nějaký těžký, cítím dým,“ blábolil a utíral si pot z čela.
S každým dalším dnem se jeho psychický stav zhoršoval. Dorota tkala iluze přímo z jeho podvědomí. Její kletba ho nutila posedle listovat historickými prameny o losinských procesech. V noci ho mučily sny, v nichž už nebyl lovcem, ale obětí. Probouzel se s křikem, s pachem spáleniny ve vlasech, který nešel smýt žádným šamponem. Vyvrcholení přišlo, když v jedné staré kronice narazil na kresbu Bobligova pomocníka. Muž na papíře měl jeho vlastní tvář.
Zoufalý, pološílený a na pokraji sil se Viktor jednoho večera dotáhl zpět k její chalupě na samotě. Padl před ní na kolena do bláta, oči podlité krví, ruce se mu třásly. „Pomoz mi, Doroto. Ty v sobě máš klid. Já přicházím o rozum. Vidím ohně, slyším soudce... vidím tebe na hranici! Já vím, že jsem tam byl. Já tě tam viděl hořet!“
Dorota k němu pomalu přistoupila. Její pohled už nebyl lidský, plály v něm staleté plameny. Chytila ho za bradu a donutila ho vzhlédnout. Magické pouto se naplno otevřelo a do Viktorovy mysli se naráz nahrnuly kompletní vzpomínky na jeho minulý život. Spatřil sám sebe, jak se smíchem podpaluje hranici pod nevinnou dívkou.
„Ty jsi mě neviděl hořet, Viktore,“ zašeptala mu přímo do obličeje a její hlas zněl jako praskání staletých kmenů v požáru. „Ty jsi mě tam poslal. Ty a tvůj pán Boblig.“
Viktor hrůzou zkameněl. Chtěl utéct, ale jeho nohy byly jako přirostlé k zemi. Dorota kolem něj neviditelným gestem vztyčila kruh z karmického ohně. Pro lidi zvenčí by byl neviditelný, ale pro Viktorovu duši byl reálnější než cokoliv jiného. Plameny jeho vlastního svědomí a její magie ho začaly stravovat zevnitř.
„Nezabiju tvé tělo, to by byl příliš milosrdný trest,“ pronesla Dorota chladně, zatímco Viktor se svíjel v křečích na zemi, obklopen iluzí spalujícího žáru, který mu nespálil kůži, ale sežehl samotný rozum. „Tvůj trest je tvá vlastní mysl. Každou vteřinu tvého zbytku života budeš hořet na té hranici se mnou.“
Když ráno našli Viktora vesničané, blouznil, škrábal si nehty kůži na rukou a neustále křičel o plamenech a Bobligovi. Skončil v psychiatrické léčebně, izolovaný ve svém vlastním, věčném pekle. Dorota stála na kopci nad městem, naposledy se podívala na údolí, kde kdysi hořely hranice, a s pocitem konečného zadostiučinění zmizela v ranní mlze Jeseníků.
Jsem krutá? Ne, to není jen za mě, to je za ty desítky nevinných, kteří hořeli se mnou!
Diskuze: (
