„Dorotko, milosrdná čarodějko, zachraň mě před jistou smrtí!“ vrazil konečně do dveří a okamžitě se schoval pod její kuchyňský stůl.
Dorota zrovna loupala česnek. Podívala se dolů na třesoucí se uzlíček nervů. „Bohouši, vylez. Jediná jistá smrt, která ti tu hrozí, je od mého koštěte, jestli mi tam dole pošlapeš ty nasušené bylinky.“
„Já nemůžu ven! On mě sežere!“ kvílel Bohouš a ukazoval oknem směr ke svému statku. „Usídlil se mi ve stodole bubák! Strašlivý, chlupatý, s očima jako žhavé uhlíky! Celou noc to tam divoce dupe, funí a vydává to zvuky, ze kterých tuhne krev v žilách! Určitě je to posel z podsvětí!“
Dorota zhluboka vydechla. Věděla, že když Bohoušovi nepomůže, bude jí pod tím stolem strašit do konce zimy. A představa, že by měla s tímto hysterikem sdílet domácnost, byla horší než kletba sedmiletého sucha.
„Dobrá,“ řekla chladně. „Ukážu ti, že žádní bubáci neexistují. Jdeme.“
„Já tam nevstoupím! Dej mi aspoň lektvar neviditelnosti nebo talisman, co mě promění v kámen!“ žadonil Bohouš, zatímco ho Dorota nekompromisně táhla za límec košile přes celou vesnici.
Když dorazili k jeho stodole, slunce už zapadalo a stíny se hrozivě protahovaly. Bohouš okamžitě zaujal polohu ležícího střelce za hromadou hnoje. Dorota s naprostým nezájmem otevřela stará dřevěná vrata. Uvnitř panovala černočerná tma.
Vtom se to ozvalo. Z hloubi chléva vyšlo strašlivé, hrdelní „CHRRR–BŮŮŮ–PŠÍK!“, po kterém následovalo těžké zadupání a chrastění řetězů.
Bohouš za hnojem omdlel.
Dorota však měla příliš dobrý sluch na to, aby skočila na laciné divadlo. Udělala tři kroky do temnoty, luskla prsty a na špičce jejího ukazováčku se rozsvítilo malé, jasné magické světýlko. Namířila ho do rohu stodoly, kde se na slámě válelo ono pekelné stvoření.
Byl to obecní býk Caesar, kterého nikdo nechtěl, protože se o něm povídalo, že nosí smůlu nejen sobě, ale každému, kdo se o něj stará.
Evidentně utekl z pastvy, kde nikoho nezajímal, toulal se a při své smůle se zamotal zadní nohou do starého tažného řetězu, o otep slámy si odřel nos, takže mu z něj teklo, a teď tam nešťastně seděl, kýchal a zmateně koukal svýma velkýma, lesklýma očima.
Dorota se začala tiše smát. Mohla býka prostě odvázat a Bohoušovi vynadat. Jenže pohled na polomrtvého strašpytla v ní probudil její typický smysl pro černý humor. Rozhodla se, že z téhle situace vytěží maximum.
Přešla k býkovi, pohladila ho po čele a zašeptala: „Caesare, teď buď chvíli zticha, udělám z tebe legendu. A pomůžu i tobě, už nikdy nebudeš sám a nechtěný.“ Napadlo ji totiž, že láska a štěstí z malinového lektvaru by mohly působit i na zvířátka, ostatně proč ne?
Vytáhla z kapsy zbytek své slavné malinové marmelády z minulého týdne a namazala jí býkovi kolem tlamy. Pak se vrátila k vratům, polila Bohouše kbelíkem studené vody, aby ho probrala, a nasadila ten nejvážnější, nejtajemnější obličej, jaký svedla.
„Bohouši! Vstávej! Byl to strašlivý démon Strachu a Žroutů!“ vykřikla.
„A-a-je po mně?“ koktal Bohouš a utíral si vodu z očí.
„Ne, porazila jsem ho v duchovním souboji!“ prohlásila Dorota hrdě a ukázala do stodoly. „Zahnala jsem ho do kouta a donutila ho, aby vykašlal všechno tvé neštěstí a strach. Podívej se – proměnil se v obyčejného býka! A ta červená hmota na jeho tlamě? To je zbytek té démonické esence. Teď je z něj tvůj osobní strážce. Dokud bude tenhle býk na tvém dvoře, žádný jiný bubák k tobě nesmí. Ale musíš ho třikrát denně krmit čerstvým jetelem, jinak se kouzlo zlomí a démon se vrátí!“
Bohouš se třesoucíma se nohama přiblížil ke stodole. Caesar na něj přátelsky zamučel a olízl si zbytek sladké marmelády z nosu.
„Můj... můj strážce?“ vydechl Bohouš a v očích se mu poprvé v životě rozsvítila hrdost. „Já mám vlastního démonického býka!“
Uběhl měsíc a z Bohouše se stal nejstatečnější chlap v okolí. Všude chodil s Caesarem na vodítku, mluvil s ním o politice a odháněl s ním otravné podomní obchodníky i svou tchyní. Dorota seděla na své verandě a konečně pila horký čaj v naprostém klidu. Sice musela kvůli jedné lži vymyslet novou zoologickou kategorii, ale ten božský klid za to stál.
Diskuze: (
