O lektvaru lásky

„Já ho miluju, Dorotko! Bez něj můj život nemá smysl! Když mě mine na návsi, srdce mi buší jako splašený valach a v břiše mi létají roje chroustů!“ plakala na Dorotině zápraží kovářova dcera Anička.

Dorota si s povzdechem promnula spánky. „Aničko, to nejsou chrousti, to je obyčejná plynatost z těch nezralých švestek, co jsi jedla ráno. A ten tvůj vyvolený je líný mlynářův syn, který neumí ani pořádně pozdravit. Na co ti bude lektvar lásky?“

„On si mě nevšímá! Kouká jen po té fifleně z dolního konce! Prosím, uvař mi něco, po čem se do mě zblázní. A chci, aby to přineslo i obrovské štěstí!“ škemrala dívka a tiskla k sobě košík plný čerstvě natrhaných malin a lesních jahod. „Nic jiného na zaplacení nemám, jen tohle ovoce a jedno upřímné zaplaťpánbůh.“

Čarodějka pohlédla na lesklé červené plody. Měla na ně strašnou chuť. Ale míchat se do lidských citů? To byla nejkratší cesta do pekel. Lektvary lásky s sebou vždycky nesly vedlejší účinky – od nekontrolovatelného slintání přes neutuchající říhání až po neodolatelnou touhu dotyčného požírat omítku.

„Dobrá,“ zavrčela Dorota, aby se děvčete zbavila. „Nech tu to ovoce a přijď si zítra ráno. Ale běda ti, jestli o tom někomu řekneš.“

Jakmile natěšená Anička s jásotem zmizela v lese, Dorota odtáhla košík do kuchyně. Neměla sebemenší úmysl vařit magické drogy. Rozhodla se, že dívce připraví neškodný podvod. Uvaří obyčejnou, poctivou marmeládu, přidá trochu cukru, hřebíčku a skořice, zavaří ji do sklenice a namluví jí, že jde o prastarý lektvar lásky „Amorův polibek“ nebo tak něco. Když mlynářův syn marmeládu ochutná, bude mít radost z dobrého jídla, což k lásce u chlapů často bohatě stačí. A štěstí? Štěstí je přece čisté svědomí a plný žaludek.

Dorota naházela maliny a jahody do měděného kotlíku, přisypala cukr a začala směs míchat velkou vařechou. Kuchyní se rozlila nádherná, omamná vůně léta. Jenže Dorota byla čarodějka tělem i duší. I když se snažila myslet na úplně obyčejné věci, její podvědomí fungovalo na magických frekvencích.

Zatímco marmeláda bublala, Dorota si polohlasně mumlala slova své babičky, též slavné čarodějky: „Hlavně se to nesmí připálit, jinak to bude hořké jako lidská závist... a ať to má pěknou barvu, jasnou jako ranní slunce, co přináší radost a štěstí ... čistou rubínovou, jako láska ...“

Netušila, že její slova padají přímo do husté červené tekutiny. Její upřímné přání, aby měla od lidí klid a aby ta holka konečně našla pokoj, se prolnulo s vůní ovoce. Kotlík slabě zafialověl a z marmelády vystřelilo několik drobných, zlatavých jisker. Dorota si toho v šeru kuchyně ani nevšimla. Nalila horkou směs do sklenice, zapečetila ji voskem a šla spát.

Druhého dne ráno stála Anička u dveří dřív než kohout zakokrhal. Dorota jí s kamennou tváří podala sklenici.

„Tady to máš. Jmenuje se to... Rubínové mámení. Dostaň to do něj. Ale pamatuj, stačí jedna lžička!“ varovala ji čarodějka.

Uběhly tři dny a Dorota už na celou věc zapomněla, když vtom se na její zahrádku vřítil dav vesničanů. V čele kráčel starosta Vrána, za ním kovář, pekař a dokonce i pan farář Ambrož, který se stále ještě občas podezřívavě drbal na zádech, v obavách, zda mu tam neroste peří.

Dorota popadla koště a postavila se do obranného postoje. „Co zase chcete? Jestli mi ta holka přišla vrátit zpackanou lásku, tak reklamace nepřijímám!“

„Dorotko!“ vykřikla Anička a vystoupila z davu. Vedle ní stál mlynářův syn. Drželi se za ruce a oba zářili jako nově vyražené tolary. „Ono to funguje! Je to zázrak!“

„Opravdu?“ hlesla Dorota a pomalu spouštěla koště.

„Ano!“ hřměl starosta Vrána a mával prázdnou peněženkou. „Anička dala mlynářovi lžičku té tvé zavařeniny. Jemu ta dobrota tak zachutnala a popadla ho taková mlsná, že hned běžel do sklepa, aby našel nějaké další marmelády. A jak přerovnával celý sklep, prázdné sklenice, dřevěné bedy a staré pytle od mouky, našel v nich zahrabanou starou truhlu s dukáty po prastrýci, který si je tam ukryl před tureckým vojskem! Mlynář je teď nejbohatší muž v kraji, hned požádal Aničku o ruku a nám všem odpustil dluhy za mletí! To je neuvěřitelné štěstí a láska pro celou vesnici!“

„A ta chuť!“ přidal se pan farář a slízl si z palce pomyslnou kapku. „Anička nám dala všem líznout ze zbytku sklenice. Ta dokonalá rovnováha kyselosti lesních plodů a cukru... to musel inspirovat sám archanděl Gabriel! Doroto, celá vesnice u tebe  objednává, každý deset sklenic! Zaplatíme zlatem!“

Dorota vytřeštila oči. Chtěla uvařit obyčejný podvod, aby měla klid, a místo toho stvořila magickou biomarmeládu, která přitahuje peníze a usmiřuje farníky. Podívala se na dav nadšených mlsounů s prázdnými sklenicemi v rukou.

Představa, že stráví zbytek léta v lese sběrem malin a sterilizováním víček, ji naplnila upřímným děsem.

„Marmeláda došla!“ zařvala Dorota, popadla koště a začala s ním divoce mávat nad hlavou. „A jestli mi sem okamžitě nenanosíte aspoň padesát kilo cukru, malin a čisté sklenice, tak vás všechny proměním v borůvkové knedlíky! Ven z mého pozemku!“

Vesničané se s jásotem rozutekli zpátky do vsi, aby splnili její podmínky. Dorota klesla na zápraží a schovala obličej v dlaních. Osud si z ní prostě nepřestane střílet.