„Jak ti říkají, poutníku?“ zeptala se tiše a její hlas zněl klidně jako šumění blízké řeky.
Muž se napil posledního doušku čaje a zadíval se do plamenů. „Václav,“ zamumlal a na chvíli se zarazil, jako by ho vlastní jméno překvapilo. „Všichni mi tak říkají, ale už dlouho jsem nikoho neslyšel ho vyslovit. Nemám domov, jen chodím od vesnice k vesnici a hledám... sám ani nevím co. Jako by mi v hrudi chyběl kus srdce.“
Dorota se smutně usmála. Věděla přesně, co mu chybí. Chyběl mu klid, který kdysi nacházel v jejích lázních. „Někdy musíme ztratit všechno, abychom našli to pravé místo,“ řekla jemně a přiložila na oheň suché smrkové větve. „Já se jmenuji Dorota. Můj dům je kousek odtud v lesích. Mám tam dost jídla, teplou postel a spoustu práce s bylinkami. Pokud chceš, můžeš u mě zůstat a pomoci mi s přípravou dřeva na zimu. Nikam spěchat nemusíš.“
Muž k ní překvapeně zvedl oči. V dnešním krutém světě nikdo nenabízel přístřeší cizinci v potrhaných šatech jen tak pro nic za nic. Hledal v její tváři lest, ale našel v ní jen hluboké porozumění a zvláštní teplo, které ho hřálo u srdce. „Přijímám tvou nabídku, Doroto. Děkuji ti,“ řekl tiše a poprvé za celý večer se jeho tvář mírně rozjasnila.
Následující týdny plynuly v klidném a tichém tempu. Václav ukázal, že i když má jemné ruce, které nikdy nemusely těžce pracovat, práce se nebojí. Sekal dřevo, opravil protékající střechu Dorotiny chalupy a pomáhal jí nosit těžké koše s kořínky z lesa. Dorota ho se zájmem pozorovala. I jako obyčejný lesní dělník si zachoval své královské návyky. Když seděl u stolu, měl vždy narovnaná záda. Když mluvil s lidmi z nedaleké vesnice, kam občas chodili měnit bylinky za mouku, mluvil s vrozenou autoritou a rozvahou, která sedláky nutila pozorně poslouchat.
Nejraději měl ale chvíle, kdy Dorota připravovala léčivé koupele pro nemocné lidi z okolí. Často stál u velkých dřevěných kádí, čistil je a pomáhal udržovat oheň pod kotli s vodou. Vůně máty, levandule a horké páry ho přitahovala jako magnet.
„Tenhle pach,“ řekl jednou večer, když v chalupě voněly sušené byliny a venku divoce pršel podzimní déšť. „Když zavřu oči, zdá se mi, že ho znám odjakživa. Cítím se tu v bezpečí, Doroto. Jako bych po stovkách let bloudění konečně dorazil domů.“
Dorota seděla u stolu, čistila kořen kozlíku lékařského a dívala se na něj přes kouř z divizny. Srdce se jí naplnilo štěstím. Její plán fungoval. Nemusel vědět, že byl králem, aby mohl žít šťastně. Stačilo, že byl s ní a že jeho zraněná duše našla u jejího krbu vytoužený lék.
Jednoho chladného rána, kdy trávu kolem chalupy pokryl první bělostný mráz, se Dorota s Václavem vydali dolů do vesnice. Potřebovali vyměnit nasušenou třezalku a medový sirup za pytel pšenice a nové kovářské hřebíky. Václav nesl těžký nůši na zádech s lehkostí, kterou mu dodala nová síla z lesního vzduchu. Na tváři už neměl ten zubožený, ztracený výraz. Často se usmíval a jeho oči měly barvu jasného podzimního nebe. Dorota ho pozorovala a v duchu děkovala osudu za tento tichý, darovaný klid.
Když však dorazili na náves, idyla okamžitě skončila. U místního hostince stála skupina tří jezdců na statných koních. Měli na sobě kožená roucha a u pasu se jim houpaly těžké meče. Vesničané kolem nich procházeli s hlavami sklopenými a strachem v očích. Byli to žoldáci, muži, kteří za peníze sloužili komukoliv.
Dorota ucítila, jak Václav vedle ní náhle ztuhl. Nůše na jeho zádech tiše zavrzala, jak zaťal pěsti. Pohled muže, který ještě před chvílí klidně kráčel, se změnil v ledový krunýř.
Z hostince právě vycházel jejich velitel, mohutný chlap s divokým plnovousem a hlubokou jizvou přes celé lícní kosti. Rozhlížel se po návsi a v ruce žmoulal kus pergamenu. Vtom se jeho pohled střetl s Václavovou tváří. Žoldák se zastavil, oči se mu rozšířily překvapením a pak se na jeho rtech objevil dravý, triumfální úšklebek.
„Ale podívejme se,“ zahřměl žoldák přes celou náves a ruka mu automaticky sjela k jílci meče. „Náš urozený uprchlík. Pánové, podívejte se na něj! Našli jsme ho!“
Ostatní dva jezdci okamžitě seskočili z koní a obstoupili Václava s Dorotou. Dorota okamžitě vycítila nebezpečí. Její magie v krvi začala pulzovat, připravená k obraně. Rychle stoupila před Václava, aby ho chránila, ale on ji jemně, avšak pevně posunul za svá záda. Ten pohyb byl tak přirozený, tak královsky ochranitelský, až se jí na vteřinu zatajil dech.
„Co ode mě chceš, Jindřichu?“ zeptal se Václav. Jeho hlas už nebyl hlasem tichého pomocníka z lesa. Zněl klidně, hluboce a s takovou autoritou, že se jeden z mladších žoldáků podvědomě zastavil.
„Tvůj starší bratr, hrabě, tě nechává pozdravovat,“ zasmál se vůdce Jindřich a udělal krok vpřed. „Prý mu moc chybíš. Hlavně tvoje jméno na listinách o dědictví, které jsi tak hrdě odmítl podepsat, než jsi utekl z rodného panství. Vypsal za tvou hlavu slušnou odměnu, Václave. Živého nebo mrtvého, jemu je to fuk. Ale pro mě bude snazší tě svázat.“
Dorotě v té chvíli blesklo hlavou, jak neuvěřitelně se historie opakuje. V minulém životě Václava zradil jeho bratr Zikmund kvůli královskému trůnu. V tomto životě ho pronásledoval vlastní bratr kvůli rodovému dědictví a pozemkům. Václav byl v obou životech obětí chamtivosti své rodiny, i když o své minulé identitě neměl ani tušení.
„Nikam s vámi nepůjdu,“ řekl Václav chladně a neustoupil ani o píď. „Moje minulost je mrtvá. Nic z toho majetku nechci.“
„To nikoho nezajímá,“ odsekl Jindřich a tasil meč. Čepel hrozivě zasvštěla vzduchem. „Berte ho!“
Dva žoldáci se vrhli vpřed s napřaženými provazy. Václav se sice snažil bránit, ale byl bez zbraně. Dorota už na nic nečekala. Tohoto muže už jednou v minulosti ztratila, když ho odvedli v poutech. Podruhé to nedopustí.
Soustředila svou mysl a prudce mávla rukou směrem k zemi. Bláto a zmrzlé listí na návsi se zvedlo v divokém, magickém poryvu větru. Žoldákům vlétl prach přímo do očí, takže začali kašlat a slepě máchat rukama kolem sebe. Koně se splašili, začali ržát a stavět se na zadní, což vneslo mezi útočníky naprostý chaos.
„Běž! Hned!“ křikla Dorota, chytila Václava za ruku a táhla ho pryč z návsi, směr hustý les, kde jejich stopu nikdo nedokáže sledovat.
Běželi hustým smrkovým porostem a větve je šlehaly do tváří. Zpoza zad se stále ozýval křik Jindřichových mužů a těžké dusání jejich koní, kteří se snažili prorazit podrostem. Václav běžel první a klestil cestu, ale jezdci byli rychlí. Les se před nimi začal nebezpečně otevírat do skalnaté rokle, kde nebylo kam se schovat. Byli v pasti.
„Tady nás dostanou!“ vykřikl Václav, když dorazili na okraj srázu. Otočil se, připravený bojovat s holýma rukama. Jindřich se svými muži už projížděl mezi posledními stromy. Na rtech měl vítězný škleb a v ruce se mu blýskal meč.
Dorota se však odmítla vzdát. Zhluboka se nadechla, rozkročila se a rozpřáhla obě ruce. Její oči, obvykle oříškově hnědé, se rozzářily jasným, smaragdovým světlem. Kolem jejích dlaní začaly tancovat zelené jiskry a vzduch v rokli prudce ochladl.
„Zpátky!“ vykřikla hlasem, který už nepatřil křehké ženě, ale mocné čarodějce.
Václav sledoval s otevřenými ústy, co se dělo dál. Ze země divoce vyrazily silné kořeny starých dubů. Jako obří hadi se začaly omotávat kolem nohou koní a zvedat se do výšky, kde vytvořily neprostupnou živou hradbu ze dřeva a trní. Žoldáci vyděšeně křičeli, jejich koně odmítali jít dál a Jindřichův meč po nárazu do jednoho z magických kořenů s hlasitým cinknutím odletěl do propasti. Dorota pak prudce tleskla rukama a celou rokli zahalila neprostupná, hustá mlha, která žoldáky dokonale oslepila.
Dorota klesla na kolena, unavená tou obrovskou vlnou energie. Magické světlo v jejích očích pomalu zhaslo. Václav k ní okamžitě přiskočil, vzal ji jemně kolem ramen a pomohl jí vstát. V jeho tváři nebyl strach, ale hluboký úžas a nekonečné množství otázek.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal a opatrně jí otřel pot z čela. Když přikývla, odvedl ji dál do bezpečí, hlouběji do skrytých jeskyní, kam mlha ani žoldáci nemohli.
Když se usadili na suché listí v bezpečí skalního převisu, zavládlo mezi nimi dlouhé, těžké ticho. Václav seděl naproti ní a nespouštěl z ní oči. Sledoval její ruce, které ještě před chvílí ovládaly samotnou přírodu.
„Kdo jsi, Doroto?“ zeptal se nakonec tiše. Jeho hlas se chvěl zvědavostí. „To, co jsi udělala tam venku... to nebyl obyčejný trik s bylinkami. Ty jsi čarodějka.“
„Jsem,“ přiznala Dorota a sklopila pohled k zemi. Bála se, že ho její síla vyděsí. „Už velmi dlouho. Žiji v tomto lese a pomáhám těm, kteří to potřebují. Moje magie pochází z přírody.“
Václav kroutil hlavou a poposunul se k ní blíž. „Ale to není všechno, že ne? Od první chvíle, co jsem tě potkal u té řeky, mám pocit, že v tvých očích vidím něco víc. Když jsi mě vzala za ruku, když jsi mě pozvala k sobě... ty jsi mě nezachránila jako cizince. Ty jsi mě poznala. Jak je to možné? Nikdy předtím jsem v těchto krajích nebyl. Kdo jsi pro mě a co přede mnou skrýváš?“
Dorota pocítila, jak se jí svírá hrdlo. Díval se na ni přesně tím pohledem, jakým se na ni kdysi díval král Václav v horkých lázních, když hledal pravdu v moři lží svých dvořanů. Tajemství jeho minulého života pálilo na jejích rtech, ale ona si slíbila, že ho ochrání před břemenem minulosti. Musela najít způsob, jak mu odpovědět, aniž by porušila svůj slib.
Dorota se zhluboka nadechla, aby uklidnila splašené srdce, a pohlédla Václavovi přímo do očí. Věděla, že mu nemůže lhát, ale pravda o jeho královské minulosti by byla příliš těžkým břemenem.
„Máš pravdu, Václave,“ řekla potichu a její hlas se v tiché jeskyni jemně rozléhal. „Poznala jsem tě. Moje magie mi totiž nedovoluje vidět jen to, co je na povrchu. Když jsem tě uviděla u řeky, spatřila jsem tvou duši. Viděla jsem, jak moc je zraněná a jak dlouho už bloudí světem bez cíle.“
Václav ani nedýchal a napjatě poslouchal každé její slovo.
„Čarodějky jako já vnímají pouta, která běžní lidé nevidí,“ pokračovala Dorota a opatrně se dotkla jeho ruky. „Cítila jsem, že naše osudy jsou propojené. Že v nějakém jiném čase, možná v jiném světě nebo snu, jsme už vedle sebe stáli. Moje duše tě poznala jako přítele, kterému dluží pomoc. Proto jsem tě vzala k sobě. Ne jako cizince, ale jako někoho, kdo ke mně odjakživa patřil.“
Václav chvíli mlčel. Přemýšlel o jejích slovech a vnímal hřejivé teplo její dlaně. Tato polopravda dokonale zahojila jeho zvědavost. Vysvětlovala ten zvláštní pocit bezpečí, který u ní doma cítil, aniž by musel řešit těžké otázky o své zapomenuté identitě. Pomalu přikývl a na tváři se mu objevil úlevný úsměv. „Děkuji ti za upřímnost,“ zašeptal. „Ať už jsme byli v tom jiném světě kýmkoliv, jsem rád, že jsem tě našel i teď.“
Zatímco v jeskyni zavládl mír, na okraji rokle se žoldáci stále marně pokoušeli prorazit Dorotinu magickou hradbu. Jindřich vzteky bez sebe sekal mečem do tlustých kořenů, ale dřevo bylo tvrdé jako železo a z ran mu místo mízy prskaly zelené jiskry, které mu pálily prsty. Koně divoce ržáli a odmítali se k živé stěně byť jen přiblížit.
Hustá, magická mlha se navíc neustále držela kolem nich a chladila je až do morku kostí. Žoldáci neviděli ani na krok na vlastní ruce a začali podléhat panice.
„Šéfe, to nemá cenu!“ křičel jeden z mužů a snažil se udržet splašeného koně. „Ta ženská je čarodějka! Tohle místo je prokleté, musíme pryč!“
Jindřich ještě jednou vztekle sekl do kořene, ale když mu náraz divoce otřásl celou paží, pochopil, že tento boj nevyhraje. Proti lidské síle uměl bojovat, ale proti moci samotného lesa byl bezmocný.
„Sakra!“ zařval Jindřich do mlhy. „Otočte koně! Vracíme se k hraběti. Řekneme mu, že jeho bratr zahučel do rokle a je po něm. Nestojí mi to za to, aby mě tu sežraly stromy.“
S hlasitým nadáváním a dusotem kopyt žoldáci nakonec náves i rokli opustili. Dorotino kouzlo vyhrálo. Když se v lese opět rozhostilo ticho, magická mlha se pomalu rozplynula a kořeny se v tichosti stáhly zpět hluboko do země. Václav a Dorota byli volní a jejich společný nový život v lesích mohl v klidu pokračovat.
Diskuze: (
