Zhluboka se nadechla vůně borovic. Milovala lidstvo, to ano. Ale nejvíc ho milovala na minimálně pětikilometrovou vzdálenost. Lidé totiž měli strašlivou vlastnost: pokaždé, když za ní přišli, chtěli buď zaklet tchyni, oživit mrtvou kozu, nebo aby sousedovi shořela stodola. Dorota přitom už dávno pověsilа kouzelnický kotlík na hřebík a věnovala se raději pěstování divokého zelí.
Vtom to křuplo. Zpoza kapradí se vynořil starosta obce, pan Vrána. V podpaží svíral zuřivě kvákající kachnu a v obličeji měl barvu zralé řepy.
„Doroto, zachraň nás,“ vyhrkl bez zaintegrování pozdravu a kachnu jí položil na klín. Zvíře na Dorotu vztekle zasyčelo s pohledem, ve kterém se zračilo minimálně vysokoškolské vzdělání v oboru toxikologie.
„Vráno,“ povzdechla si Dorota a opatrně sundala kachnu z klína, „přečetl sis tu ceduli? Já nejsem na prázdninách proto, že bych si jela opékat špekáčky do Itálie. Já jsem na prázdninách proto, že míchat lektvary na zvětšení penisu a poslouchat u toho nářky, že to funguje moc, je pod moji úroveň.“
„Ale tohle není obyčejná kachna!“ úpěl starosta. „To je pan farář!“
Dorota ztuhla. Zadívala se na kachnu. Kachna otočila hlavu směrem k čarodějce a zakoulela oranžovýma očima takovým způsobem, že to Dorotu hned přesvědčilo. Byl to on. Otec Ambrož, největší puntičkář a morous v okruhu sta kilometrů.
„Jak se to stalo?“ zeptala se konsternovaně čarodějka.
„Hádal se v krčmě s potulným mastičkářem o kvalitu tinktur, které nabízel,“ vzlykl Vrána. „Mastičkář vytáhl lahvičku, farář na něj bafnul latinsky a vono se to obrátilo proti němu. Místo blesku v očích má teď... no, peří.“
„A já s tím mám jako dělat co?“ rozhodila Dorota ruce. „Copak já jsem úřad pro uvádění církevních hodnostářů do lidského stavu? Běž za tím mastičkářem.“
„Mastičkář už utekl do lesa, honí ho divočáci. Prosím tě, Doroto. Blíží se neděle. Kdo nám odslouží mši? Kdo pokřtí malého Kiliána? Sice káže o pekle tak, že se nám potí i boty, ale lidé si na něj zvykli. Bez něj se nám rozpadne farnost. A hlavně – on nám v podobě kachny nechce žrát. Dneska odmítl i zrní! Prý je zatuchlé!“
Dorota se podívala na kachnu. Kachna dál pohrdavě civěla do prázdna a pohrdavě odmítala kousek chleba, který jí Vrána strčil pod zobák. Ten výraz plný intelektuální nadřazenosti se nedal zaměnit. Byl to Ambrož tělem i duší. Respektive tělem kachny a duší zapšklého nafoukaného teologa.
Dorota věděla, že nesmí. Jakmile pomůže jednou, rozkřikne se to a sesype se jí na hlavu vesnice celá. Zítra přijdou s krávou, pozítří s tchyní. Jenže si v duchu představila nedělní kostel bez otce Ambrože. Kdo by kázal? Třeba by lidi ve zmatku přestali i hřešit, což by byla morální katastrofa. A navíc, snést to kachní kvákání v kombinaci s latinskými urážkami by jí zničilo nervy docela spolehlivě.
„Dobrá,“ pronesla s hlubokým povzdechem, který zvedl prach na celé verandě. „Ale chci dvě kila medu, dvě láhve šípkového vína a pět litrů sušených hříbků. A teď běžte pryč, starosto, a ať mi sem už nikdy nelezete.“
Starosta se otočil jak na obrtlíku a mazal směrem ke vsi. To poslední co by chtěl bylo se setkat první s otcem Ambrožem po jeho odčarování.
Dorota vytáhla z kapsy zástěry vybledlý kousek křídy, popadla kachnu za křídlo – ta se vzpouzela a protestně třepala ocáskem – a odtáhla ji do chýše. O deset minut později už v kotlíku bublala směs pampeliškového mléka, svěcené vody a starého papíru se zaklínadlem z roku 1710.
Náhle se ozvalo se hlasité "BUM!!!", v kuchyni stoupal fialový dým a po chvíli se z něj vykašlal pan farář Ambrož. Byl rozcuchaný, bez kutny a v ruce žmoulal kousek chleba.
"Budu si na vás stěžovat u arcibiskupa!“ zaječel hned do svého kuckání, ometl si peří ze zadku a soptil dál: „A ta vaše receptura? Vždyť to mělo příchuť starého plesnivého škopku!“
Dorota vzala smeták, otevřela dveře dokořán a ukázala na lesní pěšinu. „Rádo se stalo, otče. A příště si dávejte pozor, s kým v hospodě diskutujete o teologii. Ven!!!“
Otec Ambrož uraženě vyrazil ven a chtěl se na prahu ještě otočit a pokračovat v litániích, ale Dorota mu prudce zabouchla dveře rovnou před nosem. Po chvíli vyšla před chaloupku ale nikdo tam už nebyl. Sedla si zpátky na verandu k vychladlému čaji a tiše doufala, že tentokrát jí dají pokoj aspoň do úterý.
Diskuze: (
