Být dnes novinářem patří k nejnáročnějším povoláním. Ještě nebezpečnějším se pak tohle povolání stává, pokud je novinář poslán přímo do první linie nějakého válečného konfliktu. Každý rok zaplatí tuto službu pro zpravodajství mnoho tzv. válečných reportérů svými životy. Jsou to odvážní muži a ženy, často poskytující zprávy z dění na místech kam by se obyčejný člověk, lhostejno jestli divák televize, či čtenář nějakých novin, bál vstoupit. Spolu s ním riskuje svůj život i přítomný kameraman. Dnes hrající vskutku nepostradatelnou úlohu v dnešním moderním zpravodajství. Ať už poskytují aktuální záběry přímo z bojiště, a nebo tragické přírodní katastrofy. První válečný kameraman se objevil už v době první světové války.
Mnoho jich padlo i ve druhé světové, neboť ta bohužel patří k nestrašnějším konfliktům nejen dvacátého století, ale i v celých dějinách lidstva. Novináři, stejně jako tehdy, i dnes, spolu s válčícími vojáky zírají z blízka smrti do očí. Jsou vojáky beze zbraní. Jejich munici tvoří pero a zápisník, kamera, diktafon, či fotoaparát. V dnešní době digitálních technologií a satelitních vysílačů je předávání reportáží takřka okamžité. O důležitých událostech se tak dozvědí v krátkém čase lidé po celém světě.
Informace přinášené válečnými zpravodaji mají také velký podíl na tom, jaký si divák udělá celkový názor i na daný konflikt. Leží na nich zodpovědnost, protože nevhodným slovem může reportér natropit docela pořádné pozdvižení. Ať už v kladném, či záporném slova smyslu. Mnohokrát se už v dějinách stalo, že jediná fotografie dokázala zvednout takovou vlnu solidarity a emocí až ve výsledku změnila sled událostí (viz. dívka popálená napalmem ve Vietnamském konfliktu). Často je to bohužel i poměrně jednostranná propaganda politického názoru. A to i když se reportér snaží držet úroveň nezávislosti a objektivity. Ono i dnes je poměrně těžké si zachovat určitou spravedlivou objektivitu. Často to bohužel není ani možné.
Z historie válečného zpravodajství
Dnes se má za to, že základy moderního válečného zpravodajství byly položeny někde v rozmezí let 1854 až 1856. Tehdy právě probíhal konflikt dnes označovaný jako Krymská válka, tedy mezi Ruskem a Velkou Británií, Francií a tehdejší Osmanskou říší (dnešní Turecko).
Zprávy z bojiště měly svou důležitost již dávno. Už za časů starověkého Řecka byli vysíláni první poslové, aby donesli nejnovější zprávy z bojiště. Prvním historicky doloženým válečným zpravodajem, tehdy ještě poslem, se stal jistý Diomedón, který přinesl zprávu o vítězství u Marathonu. Stalo se tak před 2500 lety, už v roce 490 př.n.l.
První očité zprávy zapisovali armádní písaři a výjevy bitev na plátna malovali i mnozí malíři, kteří se na bojišti objevovali už od raného středověku. Jen podotknu, že nemálo takových obrazů vzniklo ještě i za druhé světové války. Mnoho z nich pak posloužilo propagandě na obou stranách.
Skutečný začátek válečného zpravodajství přinesl až rozvoj techniky, a to hlavně vynález telegrafu v první polovině 19. století. Lví podíl na tom má počátek vydávání novin každý den. Hlad po nových a senzačních zprávách sebou tak přinesl i nové povolání novináře-zpravodaje.
Časem psané reportáže začaly doplňovat fotografie. Novináři totiž začali totiž používat přelomový vynález, fotografický přístroj. Objevil se film a s ním i filmové kamery. Tak vznikl krátký dokumentární film - reportáž. Prvním kameramanem válečného dokumentárního filmu byl Geoffrey Malins. Ten natočil bitvu na Somě v roce 1916, dokument dlouhý fantastických osmdesát minut, má dnes velikou historickou a dokumentaristickou hodnotu. Pokrokové byly v tu dobu Československé legie, jejichž příslušníci nejenom natáčely filmy, fotografovali, ale vydávali i celou řadu periodik. Často ve velmi náročných podmínkách.
Váleční reportéři
Průkopníkem v oboru válečného novináře se stal William Rusell, který psal do novin The Times. Což je dnes nejstarší, nepřetržitě vycházející, deník na světě. Byl to právě on, kdo ve svých reportážích popisoval události v Krymské válce v letech 1852 -1854. Rusellovi tehdejší články byly velice kritické a v podstatě už tehdy měly dopad jak na velení britské armády, tak i na vládu.
Z další slavných jmen válečných reportérů tu zmíním pozdějšího politika, britského premiéra, Winstona Churchilla. Ten své první novinářské zkušenosti sbíral na karibském ostrově Kuba v roce 1895, hned poté, co úspěšně dokončil studia na akademii. Po nějaký čas působil v Burské válce v Jižní Africe, jako zpravodaj listu Morning Post. Byl ale koncem roku 1899 Bury zajat. Naštěstí se mu podařilo uprchnout z jejich zajetí. No a popularita takto získaná mu pak mu určitě pomohla nastartovat politickou kariéru. V roce 1900 vyhrává volby a poté už jako poslanec působí v dolní sněmovně britského parlamentu. Časem se z něho stal jeden z nejvýznamnějších politiků dvacátého století.
Znovu ale zpět k válečné novinařině.
Jak se modernizovala zpravodajská technika, tak se postupně modernizovaly i zbraně. Narůstaly počty reportérů nasazených v prvních liniích, to však sebou bohužel neslo i vyšší ztráty na jejich životech. Za druhé světové války to bylo 67 mrtvých, válka v Koreji stála život 18-ti novinářů. Konflikt ve Vietnamu donedávna držel smutné první místo pomyslného žebříčku se 71 zabitými reportéry. Toto tragické prvenství bylo překonáno dlouhotrvající válkou v Iráku. Ten se tak dnes stává pro válečné reportéry novodobou noční můrou a spolu s Afgánistánem tím vůbec nejnebezpečnějším místem na světě. Jen v roce 2007 zemřelo podle údajů mezinárodní organizace Reportéři bez hranic na 81 reportérů ve válečných konfliktech.
Spousta novinářů bylo uneseno, zraněno, a nebo s nimi bylo zle zacházeno. Své zkušenosti má i zpravodaj České televize Michal Kubal. Ano je to ten, který byl poměrně nedávno se svými dvěma kolegy unesen v Iráku. Naštěstí se jim podařilo vyváznout se zdravou kůží. Žádná mezinárodní úmluva nikomu z nich nezaručí, že se jim nic nestane. To ani přes všechny ty kurzy co je mají naučit jak se v krizových situacích zachovat a neztrácet při nich chladnou hlavu.Své o tom ví i reportér České televize Petr Zavadil, kterého izraelští vojáci zadrželi docela nedávno v mezinárodních vodách, na palubě lodi vezoucí humanitární pomoc do Gazy. Bohaté zkušenosti z Iráku má i reportérka Barbora Šámalová.
Jedním z prvních československých válečných zpravodajů ze začátku dvacátého století byl Josef Kudela. První světová pro něj začala nechvalně v roce 1915 padl do zajetí. O rok později vstoupil do legií, kde v roce 1917 založil první vojenský časopis Československý deník.
Mezi naše první slavné válečné reportéry patřil i Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse Muchy. Před válkou sloužil v Československé armádě. Po nacistické okupaci se mu podařilo uprchnout do Francie, poté se přeplavil do Velké Británie. Tam působil jako zpravodaj slavné BBC. Byl to velice odvážný člověk a vlastenec. Postupně prošel téměř všechna západní bojiště druhé světové války. Od roku 1943 působil v Africe, pak byl převelen na dálný východ a konec války ho zastihl opět na západní frontě.
Reportérky ve válce
První válečnou reportérkou za druhé světové války byla britská novinářka Rhona Churchillová. Její zpravodajské začátky nebyly lehké. Nejdříve narazila na odpor britské armády. Která pro ženy měla tehdy jiná uplatnění. Zákaz obešla akreditací u americké armády. Stala se také první Britkou, která překročila řeku Rýn v roce 1945. Ovšem ani ona nebyla zdaleka první válečnou zpravodajkou. Ty se poprvé objevily už ve španělské občanské válce.
Další zajímavou novinářkou byly i pozdější žena Ernesta Hemingwaye Martha Gellhornová. Té se podařil skutečně husarský kousek. Bez potřebné akreditace se dostala k vylodění v Normandii. Použila převlek a zúčastnila se ho jako zdravotní sestra. Později byla první novinářkou, která přinesla šokující informace z osvobozeného koncentračního tábora Dachau.
Jedním ze současných a nejvýznamnějších světových válečných reportérů je Patrick Chauvel. Ten se už více než třicetpět let věnuje profesi válečného fotografa. Jeho fotografie jsou známé z mnoha válečných konfliktů a vyšly v Times Magazine, Newsweek, Paris Match a Life. Získal mnoho mezinárodních cen včetně prestižního ocenění World Press Foto. Jeho neuvěřitelně čtivé reportáže jsou plné osobitých postřehů a čtou se doslova se zatajeným dechem.
Válečný reportér Patrick Chauvel se proslavil jako muž, kterému záleží víc na povedené fotce, než na vlastním životě. Chauvela už od raného mládí lákalo nebezpečí a tak v odešel z domova fotografovat do světa. První jeho zastávkou byl Izrael a tamní konflikt Šestidenní válka.
Poté několik let se zdálo, že nebezpečnou profesi pověsí na hřebík, když působil jako novinář na volné noze v Paříži. Pak přišel Vietnam, neváhal a hned tam odjel. V jeho džunglích spatřil tento mladý fotograf mnohokrát smrt zblízka.
Chauvel fotografoval v mnoha dalších konfliktech, na světových bojištích strávil jako fotograf více než 30 let. Prošel boji v Angole, Kambodži, Panamě, Libanonu, Iráku, Íránu, Mosambiku, Haiti, a nebo např.v neklidném Čečensku.
Při svém povolání byl mnohokrát těžce zraněn, dokonce v Panamě si sám musel nacpat střeva zpět do břicha. V Libanonu ho odsoudili k trestu smrti a už stál i před nastoupenou popravčí četou. Svoje zážitky popsal ve své autobiografické knize Válečný reportér.
Ještě bych tu rád připomněl knihu amerického novináře, Evana Wrighta Generation Kill jež se v USA stala bestselerem. Popisuje autorovu cestu po boku příslušníků námořní pěchoty do iráckého Bagdádu v roce 2003. Neobvykle otevřené, pravdivé, syrové a brutální vyprávění se stalo předlohou stejnojmeného seriálu amerického kanálu HBO a ten po zásluze sklidil zasloužilý úspěch u diváků.
Zdroj: Knížky, televize, různé internetové stránky a pod.
Diskuze: (
