„Cítíte to taky?“ zašeptal otec rodiny Karel, když zhasl motor.
„Ten těžký vzduch socialismu a nedělního oběda?“ odvětila jeho žena Eva a protáhla si ztuhlá záda.
„Ne,“ řekl Karel tajuplně a ukázal prstem k oknům v pátém patře. „Absolutní ticho. A hlavně – záclony jsou zatažené. Já je přitom nechal otevřené, aby nám větraly květiny!“
V tu ránu byla únava z tisícikilometrové cesty pryč. Zkušeným okem detektiva amatéra zavelel k nástupu. Děti, Kája a Míša, dostaly za úkol krýt ústup, zatímco Eva nesla zásoby v podobě pěti kil nezkonzumovaných řízků. Karel se plížil chodbou jako zkušený člen zásahové jednotky.
Před bytem číslo 17 nastal šok. Dveře byly dokořán. Zámek byl sice celý, ale vchodové dveře netypicky pootevřené.
„Stůj! Nevstupuj dovnitř, mohla bys zahladit stopy!“ zašeptal Karel na Evu, která ho chtěla minout s taškou plnou špinavého prádla.
V předsíni panovala spoušť. Boty byly rozházené po chodbě, věci z botníku se válely všude a na podlaze ležely podivné lesklé předměty. Karel okamžitě vytáhl mobil a vytočil linku 158.
„Haló, policie? Mám tu vloupání. Byt je vzhůru nohama, všude se válí cennosti a vypáčené věci. Páté patro, ulice Družstevní,“ hlásil rozechvělým, ale důležitým hlasem.
Než dorazila hlídka, rozhodl se Karel zajistit si alespoň základní důkazy. S nasazenými gumovými rukavicemi z kufru auta začal zkoumat místo činu. V obývacím pokoji našel další spoušť. Knihy byly vyházené z police a televize byla otočená obrazovkou ke zdi.
„Ti grázlové museli jít najisto,“ mumlal si Karel, když v tom zaslechl známé zvuky z dětského pokoje.
Popadl nejbližší zbraň, kterou byl těžký encyklopedický slovník cizích slov, a vtrhl do pokoje. Zpoza hromady plyšáků na něj vykoukla velká černá kukadla. Nebyl to však lupič, nýbrž zdivočelý kocour Mour, kterého měli nechat na hlídání u sousedky. Ta zřejmě zapomněla zavřít spojovací balkon.
V tom okamžiku se ozvaly těžké kroky na chodbě a do bytu vtrhla policejní hlídka s rukama na pouzdrech služebních zbraní.
„Kde jsou pachatelé? Ruce vzhůru!“ křikl mladý policista.
„Pachatel je tady,“ řekl Karel s povzdechem a ukázal na kocoura Mourka, který zrovna shodil ze stolku další vázu. „Ale počkejte. Vypáčené dveře, rozházené šperky v ložnici...“
Policista se rozhlédl po bytě, sundal si čepici a začal se smát.
„Pane Nováku, vy jste se díval na moc kriminárek. Vzpomeňte si, co jste dělal, než jste odjeli. Vy jste přece na poslední chvíli uklízeli zimní boty, které jste našli ve skříni.“
Karel se zamyslel. „No ano, to je pravda. Byli jsme ve stresu, protože nám ujel autobus na letiště.“
„A ten nepořádek v ložnici?“ zeptal se policista a ukázal na šuplíky vyvalené na posteli.
Zpoza rohu se v tu chvíli vynořila dcera Kája s plyšovým medvědem v ruce. „Já jsem tam hledala schovanou čokoládu na cestu. Mami, a ty jsi mi přece říkala, ať si sbalím ještě nějaké věci na tábor, než odjedeme!“
Policista se otočil ke Karlovi a poklepal ho po rameni. „Váš byt nebyl vyloupen, pane Nováku. Vy jste jen před odjezdem udělali takový chaos, že by to zmátlo i zkušeného vyšetřovatele. Vítejte zpátky doma.“
Hlídka s úsměvem odešla a rodina zůstala stát uprostřed zdánlivé spouště.
Eva položila tašku s řízky na kuchyňskou linku a podívala se na manžela. „Takže nám nikdo nic neukradl?“
„Vypadá to, že ne,“ odpověděl Karel, sundal si rukavice a povzdechl si. „Bohužel to znamená, že si ten byt budu muset uklidit sám.“
Diskuze: (
