"Dneska nic nechci," řekne. "Jen mi řekněte, že to, co cítím, není blbost."
Podívám se na tranzit Neptuna přes její 4. dům. Na progresivní Měsíc v 12. domě.
"To, co cítíš, je smutek za domovem, který už neexistuje. Dům je prodaný, děti jsou v Německu, manžel umřel před dvěma roky. Neptun ti rozpouští hranice na které jsi byla zvyklá. Pláčeš za vším najednou, i když nevíš proč."
Paní Hana kývne. "Přesně tak to je."
"To není blbost," vydechnu. "To je čas. A čas chce být viděn a uvědomován. Nemusíš být pořád ta silná. Najdi si svůj nový zájem. Zahrádka, turistika, vyšívání - je to vcelku jedno. Ale měj stanovený třeba malý cíl, ke kterému směřuj."
Hana kývá hlavou. Říká jak plánuje vyvýšené záhony s bylinkami, Jednak se jí to líbí a jednak přivítá, když se při pletí nebude muset plazit po kolenou na zemi. Povídá o dávné kamarádce, se kterou se léta neviděla a náhodou ji potkala. Že si povídaly o rodinách, které se už rozprchly, o smutku a o radostech. O pečení, vaření a že vlastně teď není komu ... Povídá a povídá. A já vím, že je to tak dobře.
Dají si kávu. Koláč si dají napůl. Vlastně paní Hana opravdu si potřebuje jen popovídat a dostat ze sebe přetlak stesku a smutku.
Ale když přijde člověk a řekne "já nevím kdo jsem", a ty mu ukážeš papír, kde je napsáno "Slunce v Rybách, 12. dům, kvadratura na Saturn", vysvětlíš mu, že s tímhle žít není vůbec jednoduché a on řekne "sakra, jo", tak se něco posune.
Najednou to není blázen. Je to jen člověk s akcentovaným 12. domem, který potřebuje ticho, aby fungoval. Celý život si myslel, že je líný. Myslel si to on sám i jeho okolí, ale není to tak.
Moje práce je překlad. Překládám symboly na srozumitelný jazyk, kterému každý rozumí. Tedy každý, kdo rozumět chce. Žádná magie a čáry. Jen čtení hvězdné mapy, možnost ukázat ti cestu a říct ti :"Tam nechoď, tam jsou lvi".
O půl druhé ráno zavřu notebook. Svíčka dohoří.
Zítra přijde někdo další s otázkou "co bude". A já mu to neřeknu. Řeknu mu ale kde je teď a jaké jsou cesty dál. Protože s tím se dá něco dělat.
Diskuze: (
