Moje šťastné chvilky s notebookem

Mám ráda ty naše společné chvilky. Je jich sice jako šafránu a právě proto jsou tolik vzácné.

,,Jen já a můj notebook“.  Sama doma, v prázdném bytě, když po mě nikdo nic nechce podat, nachystat, namazat, uvařit, podržet a tak podobně.

Zabalím se do huňaté deky, uvařím si kafíčko, zasednu k notebooku a s ním slastně opouštím realitu všedního dne.  Brouzdám po internetu, napíšu kámoškám, něco si přečtu, něco prohlídnu, tam kouknu, tomu odpovím a taky si třeba ráda na nějakých zajímavých soutěžních stránkách  i zasoutěžím. 

Nic naplat, musím ale přiznat, že tenhle můj  koníček je hrozný žrout času. Kolikrát se ani nenadám a z předpokládané 20ti minutovky jsou i dvě hodiny! To víte, manžílek tomu mému brouzdání moc nakloněn není. Raději by mě, jako kdysi, když jsem se snažila hrát doma vzornou hospodyňku, viděl v zástěře u plotny či s motykou v ruce zahradničit v záhoncích se salátem. Jako chlap z vesnice to zkrátka bere jako rozmařilé lenošení, které u nás občas bývá i předmětem sváru. Raději ho tedy moc nepokouším a s notebookem se přátelím hlavně, když je ,,miláček“ mimo domov (aby moc nevrčel).  Naposledy mě například před jeho brbláním zachránil syn, který zaznamenal manželův příchod k domu a se smíchem mi oznamoval: ,, mami,  nechci tě honit, ale tatíček přichází, měla by ses chytit vysavače!

No, tak  to nějak u nás doma chodí se mnou a s mým notebookem. Ale jsem moc ráda, že ho mám. Díky němu jsem tak nějak více v obraze.  Vím všechno, aniž bych musela z domu vytáhnout paty. Je prostě super. Fakt!