Miroslav Podveský: Vojna není kojná

- Miroslav Podveský: Vojna není kojná
Rubrika:  Smyslná

Miroslav Podveský: Vojna není kojná

18.02.09, 00:00, autor: Plavovláska
Úryvek z knížky Vojna není kojná Miroslava Podveského, kterou vydalo nakladatelství Marka Belzy Bagatela, nám zaslal sám autor ...

Čtenost -   Diskuze: (0
 

  Byli jsme přibližně v polovině cesty na nádraží. Také její zbytek vedl stále do kopce, i když už ne tak prudkého. Začínal jsem mít jistotu, že děvčata vlak nestihnou. I když jsme se v závěru cesty snažili chvílemi utíkat, vlak ujel. Doběhli jsme na nástupiště a viděli jenom jeho koncová světla, jak se vzdalují.

 

          „No to je bezva!! … A co teď!??“ obrátila se na nás vyčítavě Renata. „Teď se můžeme maximálně pokusit stopnout nějaké auto….., což by byl v tuto noční hodinu  zázrak.“

 

          „Pojď!! Mrkneme na jízdní řád,“ chytil jsem Helenu kolem pasu. Zavedl jsem ji do nádražní budovy.

 

          „Renata měla pravdu, vlak jede až po čtvrté hodině, anebo další……,  v šest ráno,“ konstatoval jsem pročítaje jízdní řád.

 

          „Teď se o mě budeš muset postarat…, abych nezmrzla!“ přitiskla se ke mně Helena.

 

          Renata se Standou čekali někde na nástupišti. Nádražní, spoře osvětlená budova, zela prázdnotou. Objal jsem Helenu. Přitiskla se ke mně ještě víc. Začal jsem ji líbat a ona mé polibky opětovala. Ústa se spojila v jeden dlouhý náruživý polibek. Pravou rukou pod rozepnutým kabátem jsem ji držel kolem pasu a tiskl k sobě stále víc. Levou rukou jsem jí nadzvedl blůzku a pod podprsenkou drtil pevná prsa. Její bradavky byly tvrdé, vztyčené. Vůbec se nebránila. Byl jsem strašně vzrušený. Cítila to. Rozepnula mně kabát i uniformu. Začala mě hladit na prsou, postupovala čím dál níž, až mně rozepnutým poklopcem zajela do rozkroku. Přestával jsem se ovládat. Natlačil jsem ji do koutu místnosti a opřel o zeď. Přestal jsem ji drtit prsa. Sjel rukou pod krátkou sukýnku, začal hladit vnitřní strany stehen. Byli jsme jako smyslů zbavení.

 

          „Vem si mě!!   Vem si mě!!“ šeptala mi do ucha.

 

          Sáhl jsem ji pod kalhotky. Byla tak vlhká …., tak vlhká …. , tak vzrušená, až se mi z toho všeho zatočila hlava. Byla zcela připravená dát se mi. A já byl rozhodnutý, že toho využiji. A hned!!!  A tady!!

 

          „Kde jste tak dlouho!!?“ zaslechl jsem jakoby ze záhrobí Standův hlas.

 

          „Ježíš!! Pardon!! ……  My netušili!“ omlouvala se Renata, když zjistili, že přišli naprosto nevhod.

 

          Helena se mně vysmekla a začala si upravovat sukýnku. Vzrušení rychle opadlo. Otočil jsem se zády k příchozím a také se upravil.

 

          „Že už nic nejede!?“ snažila se přejít trapnou situaci Renata.

 

          „Nejede!“ potvrdil jsem. „Ale domluvili jsme se s Helenkou, že přečkáte do rána v kasárnách…. Viď Heli!!“ obrátil jsem se na Helenu, aniž bych věděl, jak na to zareaguje. Moc jsem si přál, aby souhlasila.

 

          „Nebojte se!! Budova naší roty není daleko a je teď zcela prázdná. A ráno, než začnou chodit do práce, v klidu odejdete na vlak,“ přidal se s přesvědčováním Standa. „Nikdo vás neuvidí.“

 

          „To myslíš vážně?!“ otočila se Renata k Heleně.

 

          „Já nevím…., no ale co chceš teď dělat?!“

 

          „Ach jo!! … Nakonec…., průšvih byste měli hlavně vy dva ….., pánové! Nemám pravdu??“

 

          „Neboj, žádný průšvih nebude …., uvidíš!“ ujišťoval ji Standa s neskrývanou radostí.

 

          Ještě jednou jsme se utvrdili, že vlak jede pět minut po šesté ráno a vydali se do kasáren. Cesta proběhla hladce, nikde ani živáčka, i v kasárnách byl klid. Cestou jsme se s Helenou zastavovali a líbali, takže na rotu jsme dorazili později než Standa s Renatou. V naší ložnici jsme je nenašli, uklidili se jinam. Nemohl jsem se dočkat, až zase budu s Helenou sám. Zamkl jsem za námi dveře. Celí nedočkaví a roztoužení jsme ze sebe strhali oblečení. Byla krásná, byla heboučká a byla nenasytná. Nechal jsem svítit stolní lampičku, abych si té krásy co nejvíce užil. Do rána jsme ani chvíli nezaspali a opakovaně se milovali. Líbal jsem ji všude, vše jsem chtěl vidět, vše náležitě vychutnat. Vypadala jako Zlatovláska z pohádky. Zlaté vlasy, zlaté ochlupení klínu odrážející světlo lampičky. A ona mi to vracela stejnou měrou. Milovali jsme se většinou mlčky. V přestávkách mezi milováním jsem se o ní snažil dozvědět něco víc, ale vždycky hovor zavedla jiným směrem.

 

          Čas velmi rychle utíkal a pohledem na hodinky jsem zjistil, že se blíží šestá hodina.

 

          „Helenko, je mi s tebou moc fajn, ale už budete muset jít. Nemůže vás tu nikdo vidět.“

 

          „Já vím,“ posadila se na posteli rozkročmo proti mně a začala se protahovat. Nevydržel jsem to. Přes únavu z probdělé noci se mně rychle vrátily síly a ještě jednou jsme se pomilovali.

 

          „Marku!! Vstávejte, už je čas!!“ ozval se hlas za dveřmi a následovalo nesmělé zaťukání.

 

          „Ano………, už jsme vzhůru! Moment!!“

 

          „Oblékli jsme se a já odemkl. Renata se Standou už stáli na chodbě přichystaní k odchodu.

 

          „Tak jdeme, ať nám to zase neujede!!“ zavelela k odchodu s úsměvem Renata. Bylo na ní vidět, že se jí čekání na vlak v kasárnách líbilo.

 

          Tentokrát jsme vlak stihli, rozloučili jsme se a slíbili si, že se za týden opět v Luně sejdeme, že děvčata přijedou.

 

          Utahaní a ospalí jsme se vrátili do kasáren. Zalehli jsme a vzbudili se až po poledni. Nikdo nás nehledal ani nerušil. Byla neděle.

 

 
Zdroj: Miroslav Podveský: Vojna není kojná
 
Profil blogu
Profil sekce "Smyslná"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 12:56:37

Přístupů:
1313187

RSS:
Toplist