Matematika slibů a realita seker: Kde končí 389 miliard?

Nejbizarnější na celém tomto „rozpočtovém zločinu“, jak situaci trefně nazývají kritici, je načasování. Státní pokladna totiž nečelí globální pandemii, nečekanému kolapsu trhů ani jiné fatální katastrofě. Naopak, česká ekonomika roste a inflace je nízko. Pokud v dobách hospodářského růstu nedokážeme šetřit a stát si musí půjčovat desítky miliard na svůj běžný každodenní provoz, co budeme dělat, až přijde skutečná krize? 

Odpověď z vládních lavic je tradiční: „Musíme investovat“. Jenže z investic se stal univerzální bianco šek na jakékoliv zadlužování. Místo abychom prioritizovali a rozpočet přizpůsobili pravidlům rozpočtové odpovědnosti, vláda si raději předem rozvolnila legislativní mantinely, aby jí obří sekera vůbec prošla. 

Předvolební sliby o štíhlém a hospodárném státu tak opět spláchla politická nutnost kupovat si voličský klid. Účet za tento finanční marasmus ale současní architekti rozpočtu platit nebudou. Ten zbude na generace, které dnes ještě ani nemohou k volbám