Mamo, vidíš to prase?

Říká se, že z toho jaké máme kamarády lze usoudit, jací jsme my sami. V tom případě jsem na tom já velmi bledě. Drtivá většina mých kamarádů jsou lidé naprosto šílení, kteří jsou pro zdařilou recesi ochotni vypustit duši,  se kterými sice není nouze o zábavu, ale současně i o tuny ostudy. Zase na druhou stranu - musím být velmi silná osobnost, když jsem to celou tu dobu vydržela, ne?

Mám například dlouholeté kamarády v Brně. V době kdy já jsem tahala gumového kačera po dvoře ... No tak jo, to přeháním, ale v době, kdy já jsem byla čerstvá maturantka oni už byli zasloužilí rodiče šestiletého kluka. Kdo? Petr a Simona.

Jsou to naprostí šílenci, se kterými jsem zažila nejednu ostudu, než jsem pochopila, že mají smysl pro masochistický humor vedoucí až k úplné sebedestrukci.

Jedno léto byli společně se svým malým synkem na dovolené v Rumunsku. Kromě koupání a dalších letních radovánek tam Petr objevil kousek od pláže stánek, kde prodávali pečené kukuřičné klasy. Každý klas polévali hojně máslem a sypali solí, takže to bylo děsně nezdravé, ale tenkrát se na to zase tak moc nehrálo.

Petr si den co den chodil na tu kukuřici ke stánku a někdy i vícekrát. Chutnalo mu to čím dál víc a tak jich si kupoval rovnou několik. Pak ale zjistil, že než spořádá ty první, tak mu ty další vystydnou a proto vynalezl zlepšovák. Seděl v trávě vedle stánku a kupoval si vždy po jedné, vždy čerstvou a horkou, až než se dostatečně nacpal.

Simona s ním tuto vášeň nesdílela, takže většinou trávila Petrův corn time u vedlejšího stánku se zmrzlinou a společně se synkem do sebe cpali všechny možné druhy.

Zhruba po týdnu pobytu Petr opět trávil svou kukuřičnou pauzu v trávě u stánku, ohryzával klásek až mu máslo stékalo po rukou až k loktům. V tom šli okolo čeští turisté z turnusu, který právě dorazil. Na rozdíl od Petra, který už po pár dnech na sluníčku měl kůži jako čokoládu, byli oni barvy čerstvého tvarohu.

Jeden z turistů chvíli znechuceně pozoroval svačícího Petra, načež pronesl směrem ke korpulentní dámě ve skupince:

"Mamo, vidíš to rumunské prase jak žere? Takový sajrajt. My tím krmíme vepře."

Petr to uslyšel, dušička recesisty se zatetelila a na mlaskání přidal. Současně začal upouštět šťávy koutky úst, aby obrázek žeroucího prasete byl ještě věrohodnější. Ovšem uslyšela to i Simona a děsně se naštvala. Jaké prase? Jaké rumunské? Chtěla jít sjednat pořádek, ve smyslu vyrvat Petrovi kus žvance a odvléct ho do hotelu. Jenže jak bylo horko, tak jí zase prozměnu stékala po rukou zmrzlina a lepkavá břečka jí i klukovi vytvářela po předloktí barevné cestičky.

Zahodila proto svou porci do odpadkového koše, vyrvala kornout i z rukou ubohého děcka a vlekla ho vzpouzejícího se k tatínkovi. Mezitím onen tvarohoidní turista se svou rosolovitou ženou pochopili, že krásná, štíhlá a opálená Simona patří k tomu rumunskému praseti a pán to hned okomentoval:

"A dívej se, mamo, takový prase a má takovou krásnou babu."

Panímáma odpověděla nasupeně: "Ta musí být úplně blbá, když je s takovým debilem. A tak vychrtlá je kvůli tomu, že ten její starý nejspíš všechno prožere a prochlastá."

Petr si hlasitě odkrknul, aby svůj obraz prasete opět o něco vylepšil. Simonu polilo horko. Bylo jí jasné, že teď už nemůžou dát najevo, že jsou Češi bez toho, aby chlapa s tou jeho tučnicí nemuseli na místě inzultovat. Ve chvíli, kdy se zabývala nemožnou situací, se jí vytrhl potomek z ruky a pelášil zpět ke stánku se zmrzlinou a to rovnou ke koši, kam před chvílí Simona vyhodila obě jejich porce. Samozřejmě, že si z popelnice  roztékající pochoutky vytáhl, vítězoslavně zajásal a začal je obě honem dojídat, než se mu roztečou úplně.

Turisté na to zírali konsternovaně a paní pronesla:

"Vidíš to, krásná nekrásná. Majů dementní děcko. Pojď radši pryč, ať eště něco nechytíme."

A Petrovi se podařilo si po vynaloženém úsilí právě v té chvíli hlasitě uprdnout, čímž završil dílo k dokonalosti. Později tvrdil, že by byl ochoten se i pos*at, ale že ti dva si na vyvrcholení nepočkali.

Nicméně od té doby to zůstalo u nich doma i mezi přáteli jako rodinné stříbro. Petr s chutí napodoboval bučivý turistův hlas a s oblibou oslovoval Simonu "Mamo". A ty vždycky když se chystal na nějaký svůj speciální kousek.

Například jsme byli třeba na koncertě v hale Rondo. Šli jsme na Pražský Výběr, který po dlouhé době vystupoval. A Petr po první skladbě zabučel Kocábovi do mluveného slova a  ztichlou halou se neslo Petrovo:

"Mamo, šak to néni Goťák?"

Načež odněkud vytáhl Právo, rozložil plachtu a začal si číst. Rozdýchat takovou situaci nemusí být pro lidi kolem něj vždy jednoduché. Takže jsem se snažila dělat, že ho neznám a nenápadně se odsunovala jinam.

Petr samozřejmě viděl mé úsilí se od něj distancovat a tak, až jsem byla dost daleko, na mě opět hlasitě  zahulákal:

"Tož pocém, nééé. Zajedem do Strážnice, šak tam sú dechovky. Pěkně si trsnem."

A mezi lidmi si pro mě došel, vzal mě za ruku a odvlekl zpátky na místo, za všeobecného smíchu našeho blízkého i vzdálenějšího okolí. Byla jsem tenkrát rudá snad i na zadečku a přála jsem si, abych nebyla já, nebo Petr, nebo klidně i oba.

Čas plynul  a dlouho jsem se s nimi neviděla. Prakticky od té doby, co jsem se odstěhovala z Brna. A tak jsme  inscenovali setkání a nějak se nám do toho zamotal také nějaký  koncert, na kterém mají vystoupit naši přední pop hvězdy. Volala jsem proto Simče, že mám koupeny lístky, že se teda už nemohou vymlouvat. A v tom se u sluchátka ozvalo:

"Mamo, kultůra?"

Petr! Vzpomněla jsem si na ty jeho taškařice. Současně mě polila hrůza. Snad to ponesu statečně, až se ztichlou Sazka Arénou, do mistrova dojemného projevu ponese:

"Mamo, vidíš to? Goťák!"