Máma

Ma-ma první slovo v životě co umíme vyslovit, později příjdou další, ale žádné z nich nemá pro nás tak zásadní životní význam.

Všechno v životě má svůj účel a svoji cenu. Něco je pro nás více, něco zase méně důležité. Teď však nemyslím běžný chod života, věci, co kolem nás ani nevnímáme, co do sebe zapadají, aniž bychom chápaly souvislosti. Dnešní blog věnuji té citově nejdražší osobě, kterou nám v životě nadělila takříkajíc náhoda.

Ano je to naše máma. Už od ranného stádia našeho vývoje, počítáno od samotného zárodku, nás s ní pojí zvláštní pouto. Nejprve je to pupeční šnůra, po narození, které je provázeno bolestí (kterou žádný muž nedokáže pocítit i když je u porodu své ratolesti) pak přijde na řadu citové pouto. Ono neviditelné spojení, mezi dítětem a matkou. Někdy silnější, někdy slabší a co je velmi smutné občas i chybí.

Máma čtyři jednoduchá písmena, ale pro každého mají (měly by) mít veliký význam.
To ona k nám v noci stává, když rostou zuby, když bolí bříško, nebo se tělíčko zmítá v horečkách.

Později ošetřuje odřená kolena, nebo šrámy z klukovských rvaček.
Nezapomene pohladit po vlasech, upracovanou rukou, nebo po duši, vlídným slovem.
Přijdou i horší časy, pokud chování vybočí z průměru, pak padne i nějaký trest, který často trápí mamku víc, než samotnou ratolest.

Občas však přijde trápení, tak jako v mém případě, které až příliš brzy ukončilo tu krásnou dobu dětství.

Máma těžce onemocněla a nejvíc smutné na tom všem bylo, že mé dva starší sourozence, sestru a bratra to vůbec nezajímalo. Byli už dospělí a tak se rozhodli, odejít pryč, aby se měli lépe.

Rozhodnutí co udělám a jaká bude naše budoucnost padlo na mně.

Tehdy jsem necítil povinnost se starat, ale příležitost, oplatit jí všechny ty starosti, co se mnou měla.

A platil jsem tvrdě, podrobnosti tu nechci rozebírat, ony ani nejsou dnes už podstatné.

Roky běžely a jak šel čas, a mé srdce podlehlo tu a tam volání po nějakém tom dobrodružství, či holky. Byla i nějaká ta oslava s kamarády, důvod se vždycky našel. Mé návraty domů se občas prodlužovaly, někdy až do ranních hodin. Nikdy nešla spát, trpělivě čekala, až se v pořádku vrátím domů, můj otec

v té době už nežil. Tehdy jsem to nějak nechápal, chtěl jsem okusit alespoň kousek pocitu svobody.

A tak zatím, co jsem se většinou dobře bavil, ona za moji euforii, platila zničenými nervy a únavou

z nevyspání.

"Kde jsi se zas toulal kde a s kým ?", ptala se mne pak a měla při tom ustaranou tvář.

Mámino zdraví se ještě zhoršilo, párkrát jsem stál v nemocnici u její postele a ani lékaři nevěděli

co s ní bude dál. Vždy se ale po čase vrátila domů.
Její stav se nelepšil spíš naopak.

Pak už pro mně nezbylo tolik volna a někteří mí kamarádi to nechápali, raději se rozhodli mně nahradit někým jiným. Úředníci co to měli na starost, tehdy na Národním výboru, něco jako Péče o dítě,

si povšimli mého nízkého věku a snažili se právě ono pouto matky a syna přetrhnou.

Čekal mě nejasný osud umístění do dětského domova.

Naštěstí uředníci nepracovali s dostatečnou vervou a nakonec se spokojili, jen se sledováním mého prospěchu a chování ve škole. Díky tehdy výbornému třídnímu učiteli, který nelenil, a šel se k nám domů podívat, jak se "věci" mají, se mi podařilo jim proklouznout, doslova mezi prsty.

Nemoc ale matku změnila, už to nebyla ona. Často mi vyčítala to či ono, někdy až absurdně chválila mé sourozence, kteří její stav sledovali z dálky, bez toho, aby přiložili alespoň občas ruku k dílu, a nějak mi pomohly. Ne. Je zajímal jen majetek a tak doufali, že vše skončí rychle a přijde děditství.

Po dvou pobytech mé matky v rehabilitačním ústavu v Chotěboři se její stav jakž takž ustálil.

Dodnes se divím, že nikomu tehdy nebylo divné že patnáctiletý kluk je tři měsíce sám doma.

Až mnohem později, když už jsem měl svou vlastní rodinu a už i dítě, kterého se ještě má maminka dožila, se ono neviditelné pouto navždy přetrhlo. Nyní po mnoha letech jako rodič svých dětí, už to všechno chápu. Už přišla doba, kdy zase já a moje žena, čekáme až se naše dítě vrátí v pořádku domů.

Koloběh rodinného života pokračuje dál ...