...klap...
Ahoj,
jmenuji se Hanička a chtěla bych říci, že mě teda noťas život neovlivnil, ale přímo zachránil. Ale začnu od začátku. Když mi bylo něco kolem šesti měsíců… rozumějte šesti měsíců od mého zplození… byla jsem už tuze zvídavé miminko. Kopala jsem kolem sebe a přetáčela se jak rybička jen abych něco zaslechla z toho velkého světa co byl tam kde jsem ho v té době jen tušila. Toho dne jsem kromě obvyklých zvuků a hlasů zaslechla i spoustu nových zvuků a hlasů. Později jsem pochopila, že tomu hluku co přišel se říká návštěva. Nějaká jiná maminka a tatínek a nějaké jiné miminko co stále švitořilo. No to se mu to povídá, když mu při každém pokusu něco říct neproudí do krku plodová voda… říkala jsem si tenkrát a možná o to víc poslouchala co se venku děje. Pamatuji si, že ze švitoření byl křik a z křiku řev až nakonec jsem dostala skoro strach a myslela si, že to nikdy neskončí, když v tom... ticho a do toho ticha slyším takový zvláštní zvuk. Klap… pak ššššššš… tramtadadá… a zase tiché ššššš… najednou se ozval vysoký hlásek „ahoj“ a za chvíli „tady tady“ a po chvilce zase „na na“. Nevím proč, ale ten hlásek mě učaroval…
Později to už jsem slyšela zase jen známe zvuky a hluky jsem zrovna podřimovala, když v tom se máma začla bavit s tátou: „ Chápeš to?“ „Ne.“ „Tak to jsem ráda. Takhle bych nikdy nechtěla dopadnout.“ „Máš pravdu moje ségra to nějak nepodchytila, neboj my tak nedopadnem.“ „No to doufám, já svoji..“ „Ehmmm..“ „Promiň, naši dceru nebudu učit jíst u pohádek, natož pak u notebooku!“ „Neboj… naše Hanička žádný návyk na krtečka mít nebude“ Mluvili o mě… blahem jsem se zatetelila, mám ráda když si o mě máma s tátou povídají… měla jsem to ráda i tenkrát...
Čas plynul a já se narodila. No vážně, nevěřila jsem, že se dočkám, ale zvládla jsem to. No a po čase, bylo mi zase něco kolem šesti měsíců… rozumějte šesti měsíců od mého narození… jsem jednoho krásného dne uslyšela: Klap… pak ššššššš… tramtadadá… kde jsem to jen slyšela… já už to slyšela… já si to pamatuji… já… „Haničko pojď půjdeme papat“ … ne já teď nechci jíst, chci si vzpomenout odkud znám ten zvuk, co mi to jen připomíná… „Haničko, no tak otevři pusinku“ … a ne a ne… nechci jíst… dej to pryč! „Haničko co je s tebou, nejsi nemocná?“ Nejsem nemocná, jen chci znovu ten zvuk… ne, nechci ten zvuk, chci to co bylo potom… ano už to vím, já chci slyšet ten tenký hlásek „ahoj“ a „tady tady“ a taky „na na“… já to chci !!!
Trvalo dlouho než to máma s tátou pochopili, celé tři dny jsem musela držet hladovku. Možná bych to musela vydržet ještě déle, ale naštěstí jsem si také vzpomněla na to, co bylo před tím tichým klap… a tak jsem spustila… řvala jsem až to bolelo, ale pomohlo to… máma s tátou nejdříve chvíli pobíhali kolem mě, ale potom mě máma dala do židličky, posunula ke stolu, táta přede mě položil tu zváštní černou skříňku a ozvalo se... Klap… pak ššššššš… tramtadadá… to už byla skříňka otevřená a v ní se cosi hýbalo a svítilo… bylo to tuze zajímavé, ale já věděla že ještě musím vydržet, křičela jsem a vzpírala se lžíci, kterou se máma snažila vmanévrovat do mých úst. Najednou se to stalo… „ahoj“ … přestala jsem křičet a koukala se na malého krtečka, který si malinkatou lopatkou dělá svoji hromádku... „tady tady“ mává malý krteček na myšku... „na na“ podává jí svůj koláček. „Haničko podívej, myšička papá, otevři pusinku… ham.“ Otevřela jsem pusu a papala jsem… proč taky ne?
Dnes už je mi o rok víc, a už umím taky říkat ahoj, tady a na na… umím i spoustu dalších věcí, ale nejraději ze všeho se stále koukám na černou skříňku a v ní ukryté pohádky. Máma s tátou jsou moc hodní a já jim ráda černou skříňku půjčuji, ale když se blíží ty vánoce myslím, že by si milý Ježíšku zasloužili svoji skříňku. Proto ti vlastně píši. Vždyť noťas, tak té skříňce říkají by i jim mohl jednou zachránit život… co když taky něco hledají… co když si taky potřebuji na něco vzpomenout... co když taky čekají na to svoje… Klap...
Diskuze: (
