Jan Šťastný: U herců hraje prim duševní hygiena

Říká se, že dospělý člověk by měl spát alespoň osm hodin denně. Stíháte to?
Nestíhám, ale spánek je dost individuální záležitost. Záleží také na jeho intenzitě. Já jsem se za ta léta naučil spát méně než osm hodin, protože to fakt nejde stihnout. Ale zatím to pořád funguje. Cítím se dobře, bez spánkového deficitu.

Jakou máte hranici, minimum spánku, který potřebujete?
Pět hodin. Ale to je opravdu minimum. Jak je to pod pět, tak už se to projevuje třeba v následujícím dni odpoledne.

Umíte spát v přestávkách – třeba při natáčení mezi jednotlivými záběry?
To je to, co já neumím. Spím jen v noci. Ale docela bych to uvítal. Někdy totiž stačí takových dvacet minut intenzivní relaxace, aby se obnovila energie. Ale to zatím neumím.

Jak se staráte o své zdraví?
O své zdraví se moc bohužel moc nestarám. Jsem hodně zaměstnaný člověk a na prevenci nemám čas. Sám se většinou jít k lékaři neodvážím, protože se obávám, že nerozeznám hranici mezi prevencí a zbytečným neobtěžováním lékaře, když nemám žádný velký problém. Tak raději čekám, až budu vyzván. Proto je pro mne úplnou výhrou, že se mi před lety podařilo najít doktora, který mi každé dva roky zavolá a pozve mě  na preventivní prohlídku.

Dodržujete zdravou výživu? Berete vitamíny?
Vím, že bych na to měl myslet, ale vzhledem k tomu, jaký vedu život, je to strašně nepravidelné. Když se dlouho nedostanu k ovoci, snažím se to nahradit vitamínem C. Zjistil jsem, že mi pomáhá také proti únavě. Navíc mě umí nakopnout. Moc to ale nepřeháním, jen když si na to vzpomenu nebo když je chřipkové období, kvůli posílení imunity.

Jak se připravujete na roli lékaře?
Lékařské prostředí je mi blízké. Moje máma byla lékařka a já sám jsem kdysi v myšlenkách s medicínou koketoval - ještě když jsem byl na gymnáziu. Než ale vůbec začaly přijímačky na vysoké školy, dostal jsem se na divadelní akademii, takže bylo rozhodnuto. K medicíně mám bezmeznou úctu a vážím si doktorů, kteří musejí mít neuvěřitelné znalosti a vědomosti, ale také talent, intuici a kombinační schopnosti. To je pro mě pořád záhadou. Tím víc mě baví, že se do nich můžu pokusit vcítit (a to říkám s velkou pokorou) . V žádném případě nechci říct, že o medicíně něco vím! Nevím o ní vůbec nic, ale baví mě si s tím hrát.  Při natáčení jsou přítomni poradci, takže se člověk i něco dozví. Neříkám, že jsem odborník, ale mezi vzdělanou laickou veřejnost bych se už i docela řadil.

Jakou metodu volíte při přípravě na jednotlivé role?
Hodně mi v přípravě pomáhá kombinování hereckých technik a léta zkušeností. Ne všechny stavy už si dnes musím prožít, abych věděl, jak je správně zahrát. V minulosti jsem  si je už prožil a vyzkoušel si je na sobě. Umím si tedy emoce vyvolat jiným způsobem -  s pomocí herecké techniky. Jsou ale samozřejmě stavy, kterými jsem si doposud neprošel a které mě mohou potkat v budoucnu. Budu si tím muset projít, abych si ten stav zapamatoval a kdykoliv později byl schopen ho zopakovat.

Můžete říct nějaký příklad?
Vždycky mě třeba fascinovalo to, co člověka vábí – určitá touha po smrti.  Takovou možnost jsem už na jevišti několikrát měl. Například zahrát si člověka těsně před smrtí nebo těsně před sebevraždou. Nicméně to je zrovna stav, se kterým koketuju velmi opatrně, protože, jak se říká, člověk, který na něco myslí intenzivně, stává se mu to vlastním, což není v tomto případě zrovna bezpečné…

Jak se proti tomu bráníte?
Mám zásadu, že s každou rolí začínám od nuly – od začátku. Pokouším se  neopakovat se, zvolit jiné prostředky. To je ten motor, který vás žene někam kupředu. Jakmile se stanete laxní a už jenom reprodukujete, tak sami zpětně potom máte pocit, že už to nezvládnete nikdy. Proto je nezbytné dodržovat duševní hygienu a držet si věci od těla. A je to důležité právě v herectví, když hrajete každý den něco jiného. Já mám třeba tento týden šest představení a každé je úplně o něčem jiném. Kdybych měl dokonale prožít všechno, do toho celý den točit ordinaci (Ordinace v růžové zahradě), za chvíli bych se zbláznil. To prostě nejde.

A teď jedna bolusová otázka. Máte nějakou veselou příhodu z natáčení?
Tak to je vždycky moje smrt. Ony totiž z natáčení žádné veselé historky nejsou. Lidé si to samozřejmě myslí, protože kolegové baviči často dokáží z úplné drobnosti - často jen z naťuknutí nějaké příhody - udělat celý komický příběh. Jenže natáčení je úplně obyčejná každodenní práce. Kromě toho, že kromě osmihodinové pracovní doby může být natáčecí den dvanáctihodinový nebo i delší, se tam nic neobvyklého neděje. A legračního často už vůbec ne.

A co třeba nějaká drobnost – nepříjemnost, kterou by nikdo ze štábu neočekával?
Něco takového se nám stalo zrovna nedávno, když jsme točili v ordinaci na ambulanci. Na mě byl provedený čerstvý řez břicha - otevřená rána. A jedna kolegyně – herečka - při natáčení natolik podlehla pocitu opravdovosti, že se projevila její civilní slabost. Nesnáší totiž pohled na krev. A byť všechno bylo jen naaranžováno, omdlela při natáčení. Takže jsme ji pak zachraňovali, samozřejmě s pomocí našeho odborného poradce, což je lékař, který je vždy při natáčení. To je důkaz, že když se opravdu snažíme dělat naše řemeslo poctivě a reálně, tak to na někoho z nás – herců - může působit natolik autenticky, že to třeba i nezvládne. A proto je pro nás duševní hygiena naprosto nezbytná.