„ …ááách…“ To je jedno jediné citoslovce, které mi uniklo ze rtů, zatímco jsem stála naprosto přilepená na výloze jednoho obchodu s elektronikou. Za sklem se skvěl snad ten nejhezčí notebook, který jsem kdy viděla. Naprosto skvělý design – bílá barva a nepřeberné množství černo šedivých kytiček, avšak žádná přeplácanost. A ani funkce nezapadaly do nejhorších kategorií. Jediné co mě málem položilo na záda, byla visačka s cenou.
O tom se mi mohlo tak leda zdát…Kde by na tohle taky mohla chudá studentka, jako jsem já, vzít prostředky…banku se mi zrovna vykrádat nechtělo. Se svěšenou hlavou jsem se raději vydala cestou k domovu, avšak dovolila jsem si jeden zpětný pohled a v tom mě přepadl spásný nápad.
Rychle jsem doběhla domů, na máminu otázku: „Jak bylo ve škole?“, jsem prohodila něco, co se podobalo slovíčku: „normálka“ a smykem jsem to vzala k sobě do pokojíčku. Batoh přistál v rohu a já na židli před mým starým avšak ještě funkčním počítačem (občas se tedy tomu dosti divím). Rychle jsem ho nastartovala a do odkazů nadatlovala pár adres brigádek pro studenty. Nabídek bylo opravdu strašně moc, ale nedělala jsem si iluze, že budu vyhovovat všem požadavkům, které byly kladeny. To mě však ani zdaleka nezastavilo. Pro jistotu jsem odpověděla hned na několik práciček a netrpělivě čekala na odpovědi, které samozřejmě nepřicházely. Kdo by také seděl u počítače 24 hodin denně a sledoval práce chtivé nadšence že…
Druhý den však mé klikání na emailových schránku bylo mnohem úspěšnější. Čekaly tam na mě přesně dvě zprávičky. Jedna negativní…a jedna…světe div se…pozitivní…nemohla jsem tomu uvěřit. Jo jasně byla to prácička jen na víkend a prašulky z toho budou tak maximálně na pouzdro a na myš, ale i tak jsem byla šťastná jako blecha. Každý začátek je začátek. Doma jsem radostně oznámila, že z pilné studentky se stává pilná pracující studentka a přislíbila, že mé studijní výsledky se za žádnou cenu nezhorší.
Další den však v mojí schránce čekala další odpověď a tentokrát na prácičku – administrativní práce na dva večery v týdnu. Moje kalkulačka v hlavě začala radostně blikat při představě, jak by se mé šetření papírků s ohromnou mocí dalo do pohybu. Nedalo se to nevzít… A je to opravdu neuvěřitelné, ale nabídek přibývalo a přibývalo…
A teď už je to něco přes měsíc, co mám celý život vzhůru nohama. Každý den vstávám v 5 ráno, bleskurychle oběhnu svůj okruh a každému naházím do schránky objednané materiály. V pondělí jsem až do večera ve škole, a pak se do noci šrotím, aby mi doma nemohli nic vytýkat. V úterý mám školu naštěstí krátkou a hned poté běžím hlídat jednu strašně roztomilou 8letou holčičku – Michalku. Je to celkem psina.
Středeční a čtvrteční večer, trávím v kanceláři u počítače, kde datluji spousty čísel a písmenek do klávesnice. V pátek odpoledne rozdávám úsměvy a odpovědi na zvídavé dotazy zákazníků v jednom módním obchodě a večery trávím se svou novou láskou, kterou jsem zde potkala. Soboty a neděle jsou zasvěcené hostesingu a jak jinak než učení. A když setrvám v tomto bláznivém programu ještě jeden měsíc, budu si moci jít vyzvednout svůj sen.
A je to tady! Nemůžu uvěřit tomu, že částka na mém kontě dokonce o krapet převyšuje částku, kterou jsem rozhodnutá už za pár minut přeměnit za ten černobílý poklad. Směrem k obchodnímu centru to beru tryskem. Jen tak tak to nenapálím přímo do skla, které mě před dvěma měsíci dělilo od krasavce na bílém podstavci. O to větší je mé překvapení, když na jeho místě spatřím sice věc též černobílou avšak do očí mi slzy vhánějící. Stojí tam velká bílá cedule, na které je tučným černým písmem napsáno: VYPRODÁNO.
A jak to všechno dopadlo? Nějak jsem se už nedokázala vzdát svého hektického programu a navrátit se k ubíjejícímu nic nedělání, ba naopak. Udělala jsem ale pár změn. Zrušila jsem denní roznášení tisku a administrativní práce, které mi lezly krkem. Za to hlídání Michalky jsem se vzdát nedokázala, ten špunt mi opravdu přirostl k srdci. Volné večery ale pro mne byly tak nepřirozené, že jsem se rozhodla, že začnu hrát basket. A teď mám tréninky 3krát týdně. S mojí láskou se teď už také mohu vídat častěji a díky nárazovým brigádám jsem poznala spoustu nových lidí a mnoho z nich se stalo mými přáteli, se kterými ve volných chvilkách (i když to vypadá, že žádné nemám)podnikáme nejrůznější blbosti. A notebook? Tak ten mám…koupila jsem si mnohem mnohem mnohem levnější model s opravdu jednoduchým designem, prostě jen černý notebook. Za to jsem si na něj pořídila průhledný skin s nádherným ledním medvědem. Takže mám vlastně svého černobílého miláčka doma. A zbytek peněz uložený na účtě, kdyby mne náhodou zase někdy popadl takový bláznivý nápad.
