Jestli mi notebook změnil život? Nevím. I když, svým způsobem, vlastně ano a to docela hodně.

Začalo to tím, že mě začal "zlobit" můj doposud věrný stolní počítač.
Díky svému pokročilému věku začínal mít problémy s pamětí a také byl čím dál tím víc pomalejší. To mu ale nelze zazlívat. Věk je věk.
Ale zato on přestával mít pochopení pro mé záliby - hudbu a filmy mi snad schválně kazil šumem a trhaným obrazem.
Stáhnout data z mobilu či digitálního fotoaparátu začínal být nadlidský výkon. Naznala jsem, že 4 GB místa na pevném disku je v dnešní době opravdu nedostačující, o jeho výkonu nemluvě.
Také o internetu jsem si mohla nechat jenom zdát, vždyť z toho by se mému starouškovi zavařil mozek, pardon procesor.
Ale pořád mi bylo líto se s ním rozloučit. Přece jenom, byl to můj první počítač. Rozhodla až moje dovolená, po jejímž návratu se mi nakupila další horda fotek a videí, které, nejenom, že mi nešly naráz stáhnout, ale ani jsem je nemohla jakkoliv zpracovat. Baví mě tvorba domácího videa i práce s různými grafickými programy - vždyť je neuvěřitelné, co všechno dnes nabízejí (při troše "piplání" se s nimi dají dělat skvělé fotomontáže, prostě téměř cokoliv, co vás napadne). Také mě baví tvorba webových stránek. Jenže tohle všechno by byl pro mého dědouška takový záběr, srovnatelný s ránou kladivem přímo na harddisk, že by z něj jen šroubky lítaly.
A tak jsem si pořídila notebook. Je mladý, rychlý, bez reptání pouští hudbu i filmy. Má rád, když ho prsty šimrám po klávesnici a na oplátku mě nechává hrát si s fotkami, pouští mě i na internet, kde se nechávám unášet fantazií a procházím se v cizích městech, prohlížím historické památky, nořím se zpět do historie, kde se setkávám s různými význačnými lidmi, o kterých se dozvídám zajímavé věci.
V reálném světě zůstávám v kontaktu se svými přáteli, nejen díky e-mailu, ale i díky komunikačním programům, jako je Skype, či ICQ.
Na práci i zábavu mi můj notebook plně vyhovuje. A tady by vlastně můj příběh mohl skončit, ovšem omyl, tady teprve začíná.
Byl krásný letní den. Slunce mi pražilo do pokoje, kde i přes otevřené okno bylo nedýchatelně.
"Fuj, to je dneska zase pařák,“ povzdechla jsem si v duchu a otřela si pot z čela.
Potřebovala jsem ještě vyřídit nějakou poštu, ale už jsem to horko nemohla vydržet. Popadla jsem tedy notebook, nacpala ho rychle i s pár dalšími věcmi do brašny a vyrazila jsem do parku.
Venku sice bylo ještě větší vedro, ale byl tam alespoň čerstvý vzduch a občas mi i lehký vánek pročísl vlasy a nabídl tak několikavteřinové osvěžení.
V parku jsem si sedla do trávy a notebook si spokojeně hověl na brašně a já mohla v klidu psát.
"Táák, tečka, enter, podpis, odeslat a je to,“ řekla jsem si a už jsem spokojeně schovávala počítač do tašky.
V tom mi z jedné boční kapsy vypadla stokoruna, než jsem ji stačila zachytit, lstivě mi ji uzmul náhlý poryv větru a odvál ji do blízkého křoví.
Rozběhla jsem se tím směrem a začala hledat. Ovšem marně, stovka byla pryč. Náhle jsem za sebou uslyšela divné zvuky. První, co mě napadlo, byl zloděj, který právě zdrhá s mým počítačem. Ale když jsem se otočila, brašna byla na svém místě, jen tam něco přibylo.
Přímo na tašce si spokojeně ležela chundelatá hnědobílá koule - no prostě pes. Vypadalo to, že je tu sám, v okolí nikdo nebyl a on neměl ani obojek se známkou. Vypadal celkem roztomile.
Pomalu jsem přišla k němu. Zvedl hlavu a zkoumavě se mi díval přímo do očí.
"Čípak jsi?" zeptala jsem se chlupatého společníka.
Odpovědí mi bylo dlouhé zakňučení.
"Ale no tak, běž honem domů, určitě už tě někdo hledá," mluvila jsem k psovi, kterého to zřejmě vůbec nezajímalo.
"A vůbec, slez z toho počítače, víš vůbec, kolik mě stál!" zvedla jsem nepatrně svůj hlas, na což pes zareagoval po svém: Haf! Jeho hlasité štěknutí mě donutilo udělat krok zpět. Pes zase nasadil svůj nevinný výraz, snad abych se nebála.
"Víš vůbec, že ten notebook není tvůj?" Zase štěknutí.
"To se mi snad zdá,“ pomyslela jsem si. Pes se však po chvíli přece jen nade mnou slitoval a slezl z brašny. Pomalu jsem si ji vzala a šla domů, čtyřnohý doprovod šel těsně vedle mě a oči nespouštěl z tašky s počítačem.
"Asi se potřebuje podívat nutně na internet,“ zasmála jsem se v duchu a až později jsem si uvědomila, že ho tak nefascinovala technická vyspělost mého počítače, ale spíše rohlík se salámem, který jsem měla v brašně.
Ale ať už to bylo jakkoliv, pes se mnou zůstal. A vzhledem k tomu, že nikomu nechyběl, tak zůstal natrvalo.
Takže notebook mi vlastně změnil život, změnil mi ho tím, že čas od času najdu rozhrabané záhonky s květinami, potrhané záclony, musím chodit ven, i když prší nebo mrzne, protože Vilík (tak se nový přírůstek do rodiny jmenuje) chce chodit každý den na procházky. Občas mi můj čtyřnohý přítel v zubech donese přímo k nohám ukázat roztrhané papuče, jako by se snad chlubil, a když mu chci vynadat, vyskočí mi na klín, stočí se do klubíčka a dívá se na mě výrazem, za který jsem mu schopna odpustit všechno, i ten nový svetr, co mi nedávno rozkousal.
Jen notebooku se nikdy nedotkl, jakoby věděl, že díky němu má teď domov.