<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Začnu asi z jiného soudku, než by se dalo čekat. Notebook mi změnil život, změnil mi ho víc, než bych čekala a změnil mi ho tak, než jsem se kdy opovažovala doufat.
Moje problémy se projevily v pubertě – smutek, sebelítost, samota… Asi jako u každého druhého adolescenta. Přesto jsem si nebyla jistá, zda to všechno je úplně normální. Sebelítost se obrátila v sebetrýzeň a smutek v deprese. Některé večery moji nečekaní a nechtění návštěvníci přišli sami od sebe, bez jakéhokoli podnětu a stejně tak sami od sebe odešli. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem co mám dělat. Nikomu jsem se s tím nesvěřovala, bála jsem se odsouzení a nepochopení. Dokonce ani moje rodina to nevěděla, nemyslela jsem, že by mě pochopila, měla jsem strach, že mě budou mít za blázna. A to jsem sama sebe taky tak trochu měla.
Ale moje největší smůla byla, že to neodeznělo s 18. rokem jak jsem doufala, ale přetrvávalo to do dneška.
Velice jsem se tím trápila, stavy se opakovaly a já se snažila si toho nevšímat, dělat, že prostě neexistují. Bohužel, ne vždy to šlo snadno, mnohdy vlastně vůbec. Nedalo se to vydržet. Až jsem si jednoho večera řekla, že jestli to někomu nepovím, že asi puknu zevnitř. Sedla jsem ke svému notebooku a začala psát na svůj blog. A tak k článkům o rockových skupinách a nezávislých umělcích, začaly najednou přibývat články o mě. První článek jsem pojmenovala – co se to se mnou děje? – a vypsala jsem se ze všech problémů a trýzní, které se ve mně za tu dlouhou dobu několika let shromáždily. Plakala jsem u toho, ale nakonec se mi tolik ulevilo!
Začala jsem zjišťovat, že to pro mě asi jedním článkem neskončí. Přicházelo to znovu a znovu a já vždy zase znovu a znovu utíkala ke svému notebooku, na svůj blog a psala a psala. Nevadilo mi, že mi nikdo nenechal žádný vzkaz, žádný komentář, možná že to lidé rovnou přeskakovali a nečetli. Ale já cítila, jako bych se vyplakávala na rameno svému nejlepšímu příteli. Nemohu říct, že by problémy zmizely, ale už se ve mně nehromadily.
Zapla jsem notebook, otevřela internet – a najednou vidím, mám nový komentář. Nic divného, kdyby nebyl u článku – Co se to se mnou děje. Začaly se mi klepat prsty, nečekala jsem, že by někdo zareagoval,rychle jsem ho celý rozklikla a četla.
Ahoj, zrovna jsem to dočetl a nevěřím svým očím – jako bych to psal já! Úplně ty samé pocity a stavy! Moc si mi pomohla, vím že v tom nejsem sám, díky.
Stejně jako on, ani já jsem nemohla uvěřit svým očím, nejsem sama. Chtěla jsem mu napsat, ale nenechal na sebe mail ani jakýkoli jiný kontakt. A jakoby zázrakem komentářů začalo přibývat. „Mám to stejné“, „chápu jak se cítíš“, „každý večer“ … S pár z nich jsem si začala psát a zjišťovala, že to není mnou. Že i lidé odlišných povah a odlišného smýšlení zažívají to samé. Z jedním jsem si obzvlášť rozuměla a to on mě donutil k něčemu, na co bych sama neměla – jít k doktorovi. Od té doby je můj život jiný. Docházím na sezení, beru nějaké prášky a jak to u psychických nemocí bývá, nejde je vyléčit, ale aspoň podchytit a potlačit. Konečně jsem začala zažívat klid a pokoj v duši, cítila trochu štěstí a úlevy. Dokonce to moje psaní, které začínalo jako „vylévání si srdíčka“ pomohlo daleko víc lidem, než jenom mě. Psala jsem si se stejnými lidmi a radila jim, aby svůj problém začali řešit. Tím že ho budeme ignorovat, ho nezměníme, uvědomila jsem si to sice pozdě, ale aspoň přece. Můj život konečně vypadá tak, jak by alespoň trošku měl.
Diskuze: (
