Nejdřív jsme jezdili tři - já, Marťa a Adam přezdívaný Haša. Teď jezdíme čtyři – já, Marťa, Adam přezdívaný Haša a Hašovo dělo. Přesněji řečeno z Hradce do Olomouce a nazpátek cestuje nyní především Hašovo dělo. My ostatní ho jen doprovázíme a během strastiplných cest vlakem ochraňujeme. Stali se z nás jeho osobní strážci. Naším úkolem je vždy zajistit bezpečí Hašovu dělu alias notebooku značky Asus. Náš život už není takový jako dřív.

Na počátku roku jsme do Olomouce vyráželi pouze s krosnami plnými oblečení, knih a jídla. Adam mě a Marťu ochraňoval před bezdomovci na nádraží, před bezohlednými cestujícími ve vlaku, před nepřízní počasí venku. Aby to bylo spravedlivé, i my jsme něco ochraňovaly, a to naše jídlo před Adamem. Vše bylo v pořádku, dokud si i Adam nezačal vozit zásoby z domova. V den, kdy si nalil maminčin guláš do igelitového sáčku a přibalil si ho do krosny, se něco změnilo. Adam přestal ochraňovat nás a začal chránit své oblečení a knihy v krosně. Nedovolil nám sednout si během cesty na své zavazadlo. Zakázal nám jakkoli s ním manipulovat nebo se ho dotýkat. Upozornil nás, ať se nedotýkáme ani jeho, bude-li mít na zádech batoh s časovanou bombou-gulášem v pytlíku. Dnes už chápeme, že to všechno byla jen příprava na okamžik, kdy na scénu přijde Hašovo dělo.

Následující týden si Adam do krosny místo guláše přibalil téměř desetikilovou činku. Takto zpětně se domníváme, že  tím chtěl demonstrovat závažnost situace, která co nevidět nastane. A taky že nastala. Na scéně se konečně objevilo Hašovo dělo. Bylo zbrusu nové a když ho Adam v prázdném kupé vybalil a sluneční paprsky se opřely do jeho tváře (ano, do jeho tváře!), pochopily jsme, že je konec.

Dnes už Adama moc nevídáme. Přes týden hraje na svém Dělu počítačové hry se svými spolubydlícími, a nebo na něm pouští filmy svým potencionálním přítelkyním. Pouze vlakem cestujeme stále spolu. Prohlížíme si katalogy s elektronikou a vybíráme Hašovu dělu nějakou tu Kouli alias optickou myš.