Filipo-Jakubská noc

Filipojakubská noc (30. května) je nocí pálení čarodějnic. Říká se jí také Valpuržina noc, na počest svaté Walburgy, ochránkyně před zlem, kouzly a magií. Filipo-Jakubská se jí říká proto, že původně 30. května slavili svátek světci Jakub a Filip. Ti už  v dnešním moderním kalendáři nejsou (tedy ve zmíněný den). V katolickém kalendáři se též posunuli o pár dní dozadu, ale název v Česku zůstal. Co se tedy děje o této magické noci?

Magické kruhy
Prostí lidé se před útoky čarodějnic bránili, jak uměli. Proto o filipojakubské noci a ještě i následující den prováděli různě magické praktiky na ochranu domu, hospodářství i lidí. Patřil k nim velký úklid, pálení smetí, hluk způsobený práskáním bičem, tlučením železem nebo dřevem. Ochranu domu a chlévů zajišťovaly drny, písek nebo plevy, zelené ratolesti a svěcené kočičky, také kresby kruhů nebo křížků na vratech. Magický kruh sloužil jako ochrana před zlými silami od pravěku, ještě dříve, než si ho lidé zvykli spojovat s představou čarodějnic. Proto se obcházela v kruhu pole i vesnice a někdy se zvýrazňoval vyoranou brázdou. Dochovaly se zprávy o starém zvyku, kdy na filipojakubskou noc obcházely pole a obec nahé ženy a táhly za sebou pluh. Praktikami blízkými čarování chránily lidi i úrodu před zlými silami.

Obrana před čarodějnicemi
Rady, které se nám zachovaly, přinášejí spoustu možností, jak čarodějnici odhalit a zahnat. V každém kraji to dělali jinak. Vychytralý způsob byl založen na tom, že se ke vchodu položil drn nebo vysypala hromada písku. Přepočítáváním stébel trávy nebo zrnek písku se čarodějnice zdržela až do rána, kdy její moc pominula. Právě tak nemohla projí přes pichlavé trní či nastražené vidle a košťata. Bála se svěcené vody i svěcených větviček, neprošla přes znamení kříže ani do ochranného kruhu namalovaného na zemi. Venkovští lidé věřili, že čarodějnice mohou očarovat dobytek, který se stal neduživý a málo dojil. Báli se půjčovat čerstvě nadojené mléko a hlídali, aby se neztratil ani kousek hnoje z chléva. Na obranu měli i zaříkávání, v nichž si brali na pomoc Krista, Marii a různé svaté. Nikdo nevysvětlí proč, ale lidé věřili, že se čarodějnice obávají hluku. Proto se na ochranu i střílelo. Většinou jen do vzduchu, ale zachovala se zajímavá vzpomínka ze Šumavy, kde hospodář vystřelil do mléka od uřknuté krávy, čarodějnice se prý polekala a krávu nechala na pokoji.

Kruté pohádky
Takové pověry už těsně hraničí s pohádkami, ale lidé v jejich účinnost věřili. Ostatně pohádky také nebyly vždy jen vyprávěním pro děti. Kdysi vznikaly jako poměrně kruté příběhy popisující různá nebezpečí, číhající v lesích i jinde na bezbranné lidi a hlavně děti. Posluchače měly výhrůžky vychovávat a měly je odradit od toulání se dál od domova. Často v nich vystupovaly čarodějnice, divoženky, lesní démoni a další zlé nadpřirozené bytosti. Teprve v době, kdy začali tyto příběhy sbírat a upravovat spisovatelé jako K. J. Erben nebo B. Němcová, změnily se pohádky v laskavé vyprávění o vítězství dobra nad zlem.

Ohně
Ohně se kdysi zapalovaly také v jiné dny a byly spojené s oslavou letního slunovratu. Tento velmi starý zvyk souvisel jak s uctíváním ohně, tak i s vírou v jeho ochrannou moc. Postupem času se pálení ohňů soustředilo hlavně na noc na přelomu dubna a května. V každé vesnici bylo místo k pálení na návrší nebo na blízké stáni, dobře viditelné a zároveň bezpečné, aby nehrozil požár.
Příprava dřeva a postavení hranice bývá záležitostí mládeže, k zapálení se však sejdou všichni včetně dospělých a dětí. Je to příležitost k zábavě, popíjení, někde se opékají buřty. Starým zvykem je vyhazování zapálených košťat do výšky, prý proto, aby byly vidět čarodějnice létající na košťatech, anebo se mohla některá i srazit. Lidé po cel rok schovávají stará košťata, aby jich k ohni bylo co nejvíc. Novodobý zvyk pálit také staré pneumatiky je už naštěstí ve většině míst zapomenut, a to i díky přísným zákonům na ochranu životního prostředí.

Postavit hranici tak, aby byla dostatečně vysoká, nespadla a hodně dlouho hořela, není vůbec jednoduché. Používá se silná kulatina a zelené chvojí. Občas lze i dnes vidět na vrcholu čarodějnici – ustrojené koště.

Pálení čarodějnic
Nelze přesně říci, jak starý je obyčej pálení čarodějnic. Ochranné ohně, působící obecně proti zlým nadpřirozeným mocnostem pocházejí z předkřesťanských dob. Lidová víra v nekalou moc těchto bytostí se zásluhou církve časem soustředila hlavně na čarodějnice, které na zemi zastupují peklo a ďábla. A tak se i všechny magické praktiky obrátily postupně proti nim. Samotné pálení ohňů však přišlo později. Těžko si totiž můžeme představit, že v dobách, kdy probíhaly čarodějnické procesy a na hranicích hořeli skuteční lidé, by se někdo mohl bavit „upalováním čarodějnic“. Tato zábava vznikla pravděpodobně až někdy koncem 18. století, kdy byl zrušen dohled jezuitského řádu nad čistotou víry lidu.