Dítě a zvíře v jednom šiku

Zatímco si rodinka užívá obvyklé nedělní siesty – tedy kluk si vynahrazuje celotýdenní praktickou absenci otce a od rána jej soustředěně terorizuje, tatínek se jej snaží pacifikovat tím, že mu anglicky šeptá do ucha životní pravdy a kočka leží na křesle vedle pohovky kde dovádí táta a syn a pečlivě sleduje, jestli náhodou není synkovi činěno nějaké protivenství, já trčím poctivě v kuchyni a připravuji nedělní oběd.

Brambory na salát jsou oloupány a stydnou, maso si nakrájím a dám do chladničky (neosolené, aby předčasně nepouštělo šťávu) a půjdu naházet do pračky klukovo prádlo, protože si včera v botičkách a oblečení opět přinesl domů pískoviště.

Samozřejmě, že jsem ho hned po příchodu šoupla do vany, protože měl písek naprosto všude. Bylo třeba umýt i vlasy a tady nastal kámen úrazu. Náš mladý totiž nesnáší mytí hlavy a vždycky o svůj suchý vlas statečně bojuje. Vyluzuje u toho zvuky jako by byl přinejmenším topen. Já jsem udělala včera chybu a to tu, že jsem nedostatečně zavřela dveře do koupelny a samozřejmě za námi přišla kočka. Od malého se nehne dál než na půl metru prakticky od té chvíle co jsme ho přivezli z porodnice. Nu a vražedná kombinace – dítě ve vaně a kočka za zády byla dokonána.

V okamžiku kdy jsem synkovi namočila vlásky začal tanec. Řvali oba, jak Džína tak Kryštof a mně bylo v tu chvíli jasné, že tohle ani při nejlepší vůli nemůže dopadnout dobře. Možná jsem měla vyhodit kočku z koupelny, ale beztrestně může na ni proti její vůli sahat jen kluk, my ostatní jsme velmi tvrdě a krvavě trestáni. Rozhodla jsem se tak, že umyju synkovi vlasy co možná nejrychleji a dokonce ani nepoužiji šampón (samozřejmě používám nedráždivý šampón – to je poznámka pro ty, kteří mi budou chtít vysvětlovat, že za jeho odpor k mytí hlavy můžu já, protože mu určitě pouštím agresivní šampón do očiček a on chudáček trpí). Rychle mu vymyju písek z vlásků sprchou a bleskově vysuším. Chyba. Sotva jsme pustila (vhodně) teplou vodu chlapci na hlavu, začal ječet tak hystericky, že se kočka neudržela a zaútočila.

Jak jsem byla předkloněna, skočila mi na zadek, kousla mě, načež mi sjela po nahých nohou dolů se zaťatými drápky do kůže. Do mé kůže! To už jsem ječela taky. Na nohou dlouhé krvavé pálící škrábance a pocit, že mi vykousla kus masa ze zadku byly jistě dobrým důvodem. Výhody to mělo hned dvě. Kočka okamžitě zmizela z koupelny, protože pochopila, že to tedy přestřelila a kluk byl natolik konsternován ječící matkou, že na svůj vlastní parádní výstup zapomněl.

Vytáhla jsem děcko z vody, zabalila do osušky a jala se "lízat" si rány. Když jsem si do šrámů a kousance lila dezinfekci, tak jsem syčela na adresu kočky:

„Počkej mrcho, až tě příště kluk zavře do pračky, nejenže tě nevytáhnu, ale zapnu ždímání na plné obrátky!“

Věděla jsem, že mé výhružky jsou zbytečné, protože jak já tak ona víme, že žádné příště nebude. Jen úplný moula se totiž může domnívat, že tříleté dítě může kamkoliv nacpat pětikilovou aktivně se bránící zdravou kočku. Může to udělat jen jednou a tedy poprvé, podruhé už ne.

Tak jsem si dnes při třídění prádla v koupelně vzpomínala na včerejší akční zážitek a s odstupem jednoho dne jsem si už samozřejmě vyjasnila, že to byla výhradně moje vina. Měla jsem dveře do koupelny zavřít, protože velice dobře vím jak kočka reaguje a chrání Kryštůfka vlastním tělem. Třeba když ho honím po bytě s metličkou, tak dareba skočí do hracího stanu co má v pokojíčku a kočka vhupsne za ním, ucpe tělem vchod a výhružně na mě syčí a prská.

Pustila jsem pračku a prohlížela jsem si své šrámy ze včerejška. Zvlášť ten kousanec tedy je opravdu hezky promodralý. Právě jsem chtěla ukázat tatínkovi k jaké „ouhoně“ přišlo mé tělíčko:

„Chceš něco viděěět?" hulajdám z koupelny.

Nic. To je divné, říkám si a jdu se podívat, proč není žádná odezva. No jasně. Tatíček spinká. A kde jsou ti dva? Rozuměj dítě a zvíře. Z kuchyně se ozvalo brblání, kluk něco kočce mumlá. Mažu se podívat a tuším všivárnu. A taky že jo. Miláček otevřel ledničku a vytahal maso nakrájené na řízky na zem. Část do sebe soukala Džína a část cpal potomek vařečkou pod ledničku.

„Vy dobytci!" zařvu a snažím se rychle maso posbírat.

Oba parchanti mizí bleskově z kuchyně. Mám dva kočkou ožužlané kousky masa, zbytek je zaštouchaný daleko pod chladničkou a vařečkou to nevytáhnu. Je mi samozřejmě jasné, že tohle maso už těžko budu k obědu připravovat, ale nemůžu ho tam přece nechat.

Volám na pomoc tátu:

„Pojď se podívat co tvůj syn a tvoje kočka zase udělali! A vem sebou nějakou tyč."

„To je blbost," dí můj rozespalý muž: „trest nemá smysl, nenásleduje-li bezprostředně po činu. A voni tě zmlátili přece už včera." Slyším jak se na pohovce spokojeně převaluje.

„Sakra! Do …! …!" Málokdy kleju a proto vím, že tohle s ním pohne.

Taky že jo. Vyskočí a je skokem v kuchyni. Když mě vidí ležet obličejem na zemi (to jak koukám pod ledničku) evidentně se poleká.

„Proboha, lásko, co se stalo?" Padá na kolena vedle mě a snaží se mě zvednout.

„Pod ledničkou jsou řízky. Kryštof je tam nacpal vařečkou. Máme dvě možnosti: rozebrat linku nebo nějakou dlouhou tenkou tyčí vytahat maso ven." Stoupám si a odcházím z kuchyně.

Ať si taky taťulda užije radostí rodičovských. V pokoji je klid. Kluk způsobně sedí na sedačce a se „zájmem sleduje“ zpravodajství CNN v angličtině. Kočka je trochu opatrnější a monitoruje můj pohyb z pod skříně. Mohla by sice vylézt na svůj „strom“ (pořídili jsme jí před lety do obýváku kočičí strom od země až ke stropu, kde má různé plošinky a boudičky, kam se může schovávat a odpočívat), ale neudělala to. Je mi jasné proč.

Ona ví, že to co jednou vezme do tlamičky, to už jí zůstane. Teď sice tuší, že není vhodné se právě v tuto chvíli o svá nepsaná práva hlásit, ale říká si: „Co kdyby?“

Sedám si vedle synka a snažím se mu vysvětlit, že nemůže dávat maso co máme papat na zem, Džíně ani pod chladničku. Vždyť nebudeme mít co k obědu. Budeme mít hlad. Tady jsem se zarazila. Pojem hladný je pro něj abstraktní, neví co je hlad. Musím na to jinak. Když nebude obídek, nebude ani Kinder, protože bonbónky a čokoládičky se papají výhradně po obědě.

„No co budeš papat, Kryštůfku? Ty řízečky musíme vyhodit, jsou špinavé a bylo by nám z nich moc špatně."
„Tak si objednáme pizzu," vchází do pokoje otec a destruuje mou snahu vyvodit ze situace řádné poučení.

„Maso jsem už vytahal, je na lince. Tak se na nás nezlob, maminko!" Staví se na stranu viníků.

„Já chci pizuuu!" jásá synek a já se děsím toho, že příště až budeme mít k jídlu něco, co nebude chtít…

No nic. Jsem trénovaná. Takových různých situací běžný rodič i chovatel zažívá nemálo dnes a denně. Jen ten kdo děti ani zvířata nemá, se může naivně domnívat, že je lze stoprocentně uhlídat, či ochránit. Nelze. Lze jen největší předpokládatelná nebezpečí částečně eliminovat. Jako například nože máme v krabičce vysoko na horních skříňkách linky, elektrické zásuvky jsou opatřeny chrániči, dveře na balkon jsou zajištěny západkou nahoře, léky jsou uzamčeny v dřevěné lékárničce, chemikálie a čističe ve skříňce na chodbě a tak dále a tak dále.

Tak já jdu nakrájet kočce ty užužlaný kousky masa. Nemůžu jí je dát vcelku, co kdyby se udusila? Džína jde se mnou a při krájení se mi mazlivě otírá o nohy. Má moc hebkou srst.

Zbytek masa jí dám do mrazáku.