Pondělí, 05:15
Budíček. Nezvonil budík. To syn (3 roky) mi roztáhl oční víčka a zařval: „Mami, ty spíš? Kakal jsem!“ Kontrola plenky odhalila, že nekakal. Byla to jen psychologická operace, jak mě dostat z postele. Venku je tma. Moje duše pláče. Vypila jsem studené kafe z neděle.
Úterý, 14:30
Nákup v supermarketu. Odmítla jsem koupit páté plastové autíčko. Syn zahájil protestní akci „Hadr“. Zhroutil se na zem mezi regály s bio zeleninou a začal rotovat kolem své osy. Kolemjdoucí důchodkyně na mě vrhla pohled, jako bych ho bičovala. Koupila jsem autíčko. Prohrála jsem další bitvu.
Středa, 18:45
Čas večeře. Uvařila jsem jeho milované těstoviny. Dnes jsou ale špatné. Proč? Protože jsou na modrém talíři. Včera modrý talíř miloval. Dnes ho uráží. Těstoviny skončily na zdi. Když jsem je seškrabávala, syn mě poplácal po zádech a řekl: „Dobrý, mami, příště to zvládneš líp.“ Zotročování mé osoby dosáhlo nové úrovně.
Čtvrtek, 20:15
Pokus o uspávání, fáze 4. Přečetla jsem třikrát pohádku o mašince. Syn stále nespí. Ležím vedle něj v postýlce tvaru auta, zkroucená do paragrafu. Bolí mě záda. Nesmím se pohnout. Každé skřípnutí mého kloubu funguje jako alarm. Když si myslím, že spí, a pokusím se odplížit, ozve se ze tmy: „Kam jdeš, otroku?“ (Tedy, řekl jen „mami“, ale tón byl jasný).
Pátek, 11:00
Home office. Důležitý video hovor s regionálním ředitelem. Zamkla jsem se v ložnici. Syn po dvou minutách prolomil barikádu pomocí plastového odrážedla. Vběhl do záběru kamery nahý, s cedníkem na hlavě a křičel, že je vesmírný policista. Ředitel se neusmál. Já se usmívala roboticky jako rukojmí ve videu teroristů.
Sobota, 02:30
Noční teror. Ne synův, můj. Zdálo se mi, že všude kolem mě je Lego. Probudila jsem se a šla se napít. Na chodbě jsem šlápla na kostku Lega. Skutečnou. Ta bolest mi projela tělem až do mozku. Musela jsem potlačit výkřik, abych nevzbudila tyrana. Plakala jsem potichu ve tmě.
Neděle, 19:00
Sedím na zemi v obýváku. Všude kolem je spoušť – rozlité mléko, rozdrobené sušenky, vyházené hračky. Syn ke mně přišel, unavený po celém dni ničení mé příčetnosti. Sedl si mi na klín, položil si hlavu na mou hruď a zašeptal: „Mám tě rád, mami.“
V tu chvíli mu odpouštím veškeré válečné zločiny z celého týdne. Stockholm syndrom v přímém přenosu. Zítra to začíná nanovo.
Diskuze: (
