Všechno to začalo v pondělí ráno, kdy jsem v jeho pokoji objevila záhadný ekosystém. Na stole ležel hrnek od čaje, ve kterém se vytvořila tak hustá vrstva plísně, že už měla vlastní politické názory a pravděpodobně i nárok na dotace z Evropské unie. Když jsem Kryštofa s hrnkem konfrontovala, ani neodtrhl oči od monitoru, kde jakási digitální armáda masakrovala druhou.
„Kryštofe, ten hrnek žije,“ řekla jsem klidným, leč ledovým hlasem zkušené matky.
„Mno,“ odpověděl syn.
„Potřebuje to pas nebo očkovací průkaz?“
„Hustý, mami. Neřeš.“
Neřešit je základní mantra sedmnáctiletých. Kryštof neřeší nic. Neřeší, že v jeho šatníku rotují přesně dvě mikiny, přestože má skříň plnou oblečení, které jsem v záchvatu naivní mateřské lásky vlastnoručně vyžehlila. Neřeší, že jeho boty po tréninku floorbalu dokážou spolehlivě vyhubit hmyz v okruhu pěti kilometrů. A rozhodně neřeší moji mentální stabilitu.
Krize vyvrcholila ve středu, kdy mě Kryštof poprvé v životě požádal o radu týkající se módy. To samo o sobě mě mělo varovat. Obvykle je mu úplně jedno, jestli má na sobě tričko naruby nebo ponožky každou jinou.
„Mami,“ zjevil se v kuchyni a poprvé za tři měsíce použil celou větu. „Potřebuju nějakej fakt dobrej parfém. Ale ne ten tvůj levnej sprej z drogerie. Něco, co voní jako… úspěch.“
Zastavila jsem se s vařečkou v ruce. „Úspěch? A od kdy chceš vonět jako úspěch? Zatím voníš jako sýrové náchos.“
„Nebuď trapná,“ protočil panenky tak prudce, až jsem se bála, že mu uvíznou v zátylku. „Jdu v pátek ven s Jessicou.“
Jessica. To jméno zasáhlo naši domácnost jako meteorit. Kryštof se začal třikrát denně sprchovat, což rapidně zvýšilo naši spotřebu teplé vody a snížilo zásoby mých drahých šamponů. Z jeho pokoje se místo dunění techna začaly ozývat podivné zvuky – po bližším zkoumání jsem zjistila, že se pokouší dělat kliky, aby udělal dojem. Při každém desátém kliku vzdychal jako raněný mrož.
V pátek odpoledne nastalo hotové šílenství. Kryštof vyzkoušel sedm různých outfitů. Všechny vypadaly naprosto stejně – černé plandavé kalhoty a černá mikina s nápisem, který vypadal jako rozsypaný čaj.
„Mami, jsem tlustej?“ zeptal se mě nečekaně před zrcadlem v předsíni. Sedmnáctiletý kluk, který měří metr devadesát a váží sedmdesát kilo i s postelí, se mě zeptá, jestli je tlustý.
„Kryštofe, jsi jako lunt. Kdybys stál z profilu, neuvidím tě.“
„Ty tomu nerozumíš. Ta mikina mě rozšiřuje v bocích.“
V tu chvíli jsem měla silné nutkání jít do komory pro láhev vína. Místo toho jsem mu upravila límec a podala mu klíče. Vyrazil do světa, zanechávaje za sebou těžký oblak parfému, který jsem mu nakonec musela tajně koupit, a který voněl spíš jako kombinace benzínky a borovicového lesa po požáru.
Celý večer jsem strávila u telefonu. Sledovala jsem aplikaci na sdílení polohy, což je sice digitální ekvivalent psychického týrání sebe sama, ale nemohla jsem si pomoct. Když lokalizátor ukázal, že sedí v parku už dvě hodiny na jednom místě, začala jsem panikařit. Co když zmrzli? Co když je přepadli? Co když jí nemá co říct?
V jedenáct večer cvakly dveře. Kryštof vstoupil. Mikinu měl špinavou od trávy, vlasy rozcuchané, ale ve tváři výraz absolutního vítěze.
„Tak co?“ vyzvídala jsem okamžitě a nutila mu teplý čaj. „Jaké to bylo? Co Jessica?“
Kryštof se na mě podíval, shodil boty doprostřed chodby, sebral z linky celý zbytek bábovky a s plnou pusou zamumlal: „Jo, dobrý. Docela pohoda.“
Pak zapadl do svého pokoje a otočil klíčem.
Sedla jsem si ke stolu v kuchyni, ukrojila si poslední drobek bábovky, který mi nechal, a usmála se. Sedmnáct let je sice těžká zkouška mateřské nervové soustavy, ale dokud ta „pohoda“ znamená, že se vrátil domů celý a živý, asi to dělám dobře. Jen ten hrnek s plísní mu zítra ráno bez milosti vyhodím.
Diskuze: (
