Pondělí: Oficiální vyhlášení války
Tak je to tady. Hormony zaklepaly na dveře a můj dvanáctiletý syn jim s radostí otevřel. Z roztomilého chlapečka se přes noc stal tvor, který komunikuje výhradně krabacením obočí a hrdelními zvuky. Dnes ráno jsem se ho zeptala, co chce k snídani. Pohled, který mi věnoval, jasně říkal: „Matko, tvá existence mě uráží.“ Budu muset začít studovat znakovou řeč. Nebo základy přežití v divočině.
Úterý: Záhada mizejícího jídla
Můj syn vstoupil do fáze, kdy jeho žaludek funguje jako černá díra. Během deseti minut dokáže absorbovat obsah celé lednice, včetně zbytků nedělní svíčkové, tří jogurtů a půlky syrové cibule. Když se ho zeptám, kam to dává, jen pokrčí rameny a řekne, že má „růstové bolesti“. Já mám zase bolesti peněženky, když vidím účtenky ze supermarketu. Začínám uvažovat o zámku na lednici. Na kód. Který každý den změním.
Středa: Komnata nejvyššího utajení
Jeho pokoj byl oficiálně prohlášen za autonomní území. Vstup je povolen pouze na vlastní nebezpečí a s plynovou maskou. Kombinace pachu zrajících tenisek, propocených triček a rozkládajících se slupek od banánů vytváří novou biologickou zbraň. Když jsem se pokusila vnést dovnitř čisté prádlo, byl jsem vykázána řevem: „Nemáš respekt k mému soukromí!“ Vzhledem k tomu, že tam má tři špinavé talíře a moji oblíbenou lžičku, respekt jde stranou. Zítra tam vtrhnu s dezinfekcí.
Čtvrtek: Sociální smrt v přímém přenosu
Šli jsme nakupovat oblečení. To je samo o sobě za trest. Největší drama však nastalo, když jsem ho na veřejnosti oslovila jeho křestním jménem. A nedej bože, abych se na něj usmála. Podle jeho výrazu jsem ho právě společensky zlikvidovala na příštích deset let. Musím si prý udržovat odstup minimálně pět metrů a předstírat, že k sobě nepatříme. Když jsem mu nabídla, že mu ponesu tašku, podíval se na mě, jako bych mu chtěla veřejně uříznout hlavu.
Pátek: Hygiena je nepřítel
Zatímco dřív jsem ho nemohla dostat z vany, teď je sprcha jeho úhlavní nepřítel. Voda je zřejmě toxická. Jeho ranní rituál spočívá v tom, že otočí kohoutkem, aby to dělalo zvuk, pět minut kouká do zdi a pak vyjde ven s tvrzením, že je umytý. Že má suché vlasy a smrdí jako tchoř po maratonu? To je prý nový styl. Zároveň ale stráví půl hodiny před zrcadlem gelováním tří vlasů na čele, které vzdáleně připomínají ofinu. Logika nula.
Sobota: První láska a zkáza
Na obzoru je dívka. Jmenuje se Sofie a syn kvůli ní dnes strávil v koupelně rekordních 45 minut. Dokonce použil můj drahý parfém. Celý den sedí u mobilu, divoce datluje do klávesnice a občas se přihlouple usměje. Když jsem se opatrně zeptala, kdo to je, ztuhl, zrudnul a zařval: „To tě nemusí zajímat! Ty nic nechápeš!“ No jistě. Já, která jsem ho porodila a živím ho, nechápu základy lidských emocí.
Večer přišel, sedl si ke mně na gauč a bez slova mi položil hlavu na rameno. Na pět sekund byl zase ten můj malý kluk, co se bojí tmy. Pak si ale uvědomil, co dělá, prudce vyskočil, zamumlal něco o tom, že jsem trapná, a prásknul dveřmi od pokoje.
Nalila jsem si skleničku vína. Puberta oficiálně začíná. Pane bože, dej mi sílu. A hodně vína.
Diskuze: (
