Středa: Logika čtyřletého intelektuála
Snažím se o zdravou výživu. Nakrájela jsem jablko na osminky. Katastrofa. On ho chtěl na měsíčky, ne na kousky. Vysvětlování, že je to totéž, odmítá přijmout. „Mami, ty jsi mi pokazila jídlo!“ Jablko letí pod gauč. O deset minut později ho nacházím, jak tajně líže sůl z koberce v předsíni a zapíjí to vodou z psí misky. Když mu domlouvám, podívá se na mě těma svýma obříma nevinnýma očima a řekne: „Ale já tě miluju, maminko.“ Je to psychologický terorista. Přesně ví, jak dávkovat jed a protijed, abych nevolala sociálku.
Čtvrtek: Socializace na dětském hřišti
Hřiště je aréna, kde platí právo silnějšího. Můj čtyřletý syn se rozhodl demonstrovat moc. Bez varování přistoupil k holčičce v růžovém kabátku a nasypal jí na hlavu kyblík mokrého písku. Když jsem k němu vystartovala, s ledovým klidem prohlásil: „Ona byla suchá. Teď je to hrad.“ Matka dotyčné holčičky na mě spustila monolog o traumatizovaném dětství a absenci respektující výchovy. V duchu jsem přemýšlela, jestli by mě zavřeli na dlouho, kdybych do toho písku zakopala i ji. Místo toho jsem nasadila falešný úsměv, syna popadla pod paži jako pytel brambor a za jeho řevu „Já chci ještě sypat lidi!“ jsme opustili bojiště. Domů jsme šli s doprovodem pohledů, které by dokázaly zabíjet.
Pátek: Kreativní chvilka
Na pět minut nastalo podezřelé ticho. Každá matka ví, že ticho je největší hrozba. Našla jsem ho v ložnici. Vzal můj drahý hydratační krém proti vráskám a kompletně s ním namazal zeď, zrcadlo a rodinného psa. „Dělám pejskovi design, mami,“ zahlásil hrdě. Pes vypadá spokojeně a voní po francouzském venkově. Já počítám do deseti. Pak do sta. Moje vrásky dnes vyhrály na plné čáře, protože krém za dva tisíce je teď vetřený do omítky.
Sobota: Nákup za trest
Potřebovala jsem jenom mléko a chleba. Udělala jsem tu osudovou chybu a vzala ho s sebou do supermarketu. Hned u vchodu si vyžebral ten plastový nákupní vozík ve tvaru auta. Skvělá věc. Funguje to jako beranidlo. Během pěti minut zlikvidoval pyramidu z konzerv s tuňákem a přejel patu třem důchodcům. U regálu s cukrovinkami nastal finální souboj. Odmítla jsem mu koupit obří čokoládové vajíčko s hračkou, kterou doma už třicetkrát máme. Syn okamžitě přešel do bojového režimu. Prásknul sebou o dlažbu, začal rotovat kolem své osy a křičet: „Pomoc, ta cizí paní mě krade!“ Lidé v uličce ztuhli. Já jsem se na něj podívala, zvedla obočí a nahlas řekla: „Chlapče, já tě neznám, ale s tímhle chováním tě nikdo neukradne ani zadarmo.“ Nechala jsem ho tam ležet a šla dál. Do tří vteřin byl na nohách a běžel za mnou. Černý humor je moje jediná obrana před blázincem.
Neděle: Veřejná linka důvěry
V supermarketu u pokladny. Fronta až dozadu. Syn se nudí, takže se rozhodne sdílet rodinná tajemství. Na celé kolo zakřičí: „Mami, a tatínek už dneska nekakal krev?“ Všichni lidé se otočí. Pokladní přestane pípat zboží. Manžel měl přitom jen včera ostrou piri-piri omáčku. Než stihnu cokoli vysvětlit, syn dodá: „Protože jsi mu včera říkala, že ho zabiješ, když neuklidí ty ponožky.“ Kupuji balíček žvýkaček a zvažuji okamžitou plastickou operaci obličeje a útěk do divočiny.
Miluju ho nejvíc na světě. Ale večer, když konečně usne a vypadá jako andílek, piju víno rovnou z lahve a bojím se zítřka.
Diskuze: (
