Den, kdy se zastavil svět: Kde jste byli, když padla Dvojčata?

„Byl jsem tehdy na kolejích a s kamarády jsme seděli u jednoho z mála kluků, co měl na pokoji televizi. Najednou se přerušilo vysílání a na obrazovce se objevily hořící věže v New Yorku. Prvních několik vteřin jsme si upřímně mysleli, že jde o upoutávku na nějaký nový hollywoodský katastrofický film. V té době ještě nebyly chytré telefony ani sociální sítě, informace tekly pomalu. Až když moderátor v radiu začal mluvit roztřeseným hlasem a na obrazovce se v přímém přenosu objevilo druhé letadlo, došlo nám, že tohle je realita. Ten pocit absolutního šoku a zmaru si pamatuju dodnes.“

„V kanceláři běželo rádio, kde najednou ohlásili, že do WTC narazilo letadlo. Okamžitě se mi sevřel žaludek. Sestra sice nepracovala přímo ve Dvojčatech, ale kousek od nich. Okamžitě jsem popadla pevnou linku a zkoušela jí volat. Spojení ale okamžitě spadlo, sítě byly přetížené. Nastaly dvě hodiny nejhoršího strachu v mém životě. Seděla jsem u internetu, kde se stránky zpravodajských webů načítaly nekonečně dlouho, a brečela jsem. Sestra se mi ozvala až pozdě večer našeho času z půjčeného telefonu z bezpečné zóny. Plakala do telefonu, že je celá od popela, ale naživu. Ten kámen, co mi spadl ze srdce, byl obrovský.“

„Měli jsme zrovna hodinu zeměpisu. Pamatuji si to přesně, bylo krátce po třetí hodině odpoledne. Najednou se otevřely dveře, vběhla ředitelka a něco pošeptala naší učitelce. Ta úplně zbledla, bez slova položila křídu a obě odešly na chodbu. Nechaly nás tam sedět samotné. Za chvíli se učitelka vrátila, měla slzy v očích a řekla nám, že v Americe začala válka a že máme jít okamžitě domů. Utíkal jsem domů na autobus a bál se podívat na oblohu. Doma pak rodiče seděli u televize a v obýváku bylo hrobové ticho.“