"Jsem tak nějak citově prázdná...," sděluji ve dvě ráno svému muži, který se už mezitím chumlá v peřinách.
"Tak pojď sem a já tě naplním," chlípně plácá ten zvrhlík na místo vedle sebe v posteli.
"Ty tomu nerozumíš, ja bych si o tom potřebovala promluvit, víš jako..."
"No víš co, tak si o tom přemýšlej, intelektuál jsi v naší rodině ty. Já jdu spát, ráno musím do Kolbenky. Jo, a zhasni, ty tvý filozofický patlanice se ti budou lépe motat po tmě."
V zápětí usnul. Takže můžu se urazit, můžu se neurazit a tiše se trápit, můžu si pustit TV, ale tam už teď nic nebude, můžu si jít lehnout, ale budu se převalovat a úpět nad svým strašlivým osudem.
Kdybych se nechala zlákat včas na "naplnění", tak už bych teď spala taky. Vždycky po tom spím jako mimino. No jo no...
Neregistrovaný 08.11.08, 22:53
1. Ze života..
Je to dost ze života. Ale nějak nevím, jestli se lze k tomu dál vyjádřit, nebo co vlastně chtěla autorka říct, krom toho, že si stěžuje na svůj úděl...
Neregistrovaný 09.11.08, 16:56
2. mě se to líbí
a neřekla bych,že si autorka stěžuje na svůj úděl,ale že jen vystihuje jak to občas ženy mají.. takže pánové,raději si nás příště clípně přitáhněte a nedejte nám v tu chvíli prostor nad tím přemýšlet. Oceníme to,většinou:P
Že jsem malá? Nevadí! Každý si mě pohladí.
|
Diskuze: (
