Povídky

Nejsem žádný škarohlíd, ani člověk bez špetky smyslu pro humor, to rozhodně ne. Ale nesnáším Apríl. Rozumějte správně - 1. duben.

Určitě se to stalo každému z nás. Rozbil si svůj oblíbený hrníček, skleničku, mističku, talířek a "jánevímcoještě". Mně se to stalo dnes. A jako obvykle, právě ten, který mám nejraději.

Určitě to všichni znáte - pachtíte se v zaměstnání s nějakým úkolem, teče krev a slzy, potoky potu ... Několikrát to celé předěláváte, začínáte od začátku, nejraději byste do toho kopli a pak praštíte třeba do klávesnice se slovy: "Já se na to můžu ...!"

Všeobecné znechucení nad zveřejněnými odposlechy Jany Nagyové Nečasové, by bylo na místě, pokud by pramenilo ze skutečnosti, že zcela intimní hovory týkající se soukromých vztahů jsou oficiálně zveřejňovány. Není tomu tak. Lůza se pohoršuje nad obsahem těchto telefonátů. A to je špatné ...

Byl královský dvůr. Tomuto dvoru vládl král, který věděl vše. Měl spousty poddaných, kteří věděli méně, ještě méně, nejméně až téměř nic. Král měl kapelu složenou z mnoha hudebníků. Každý hrál na jiný nástroj. Byly to kouzelné nástroje, které je možné slyšet pouze, když se člověk naučí rozpoznávat jejich tóny. A to pouze tak, že hudbu bude hledat. Že bude naslouchat zvukům života a rozpoznávat mezi nimi tóny, které jsou jinak skryté a neslyšné. Hledání je pohybem kupředu, je pohybem života. Ustrnutí je stagnací, nehybnost je smrt.

Kdo z vás byl už u kartářky?