"Co to byl za nápad, roznášet advetní věnce?", zlobím se sama na sebe a v duchu si slibuji, že už se nikdy na žádnou dobročinnost nepřihlásím. Tohle je přece jen moc. Roznášet adventní věnce po farnosti. Příště raději pošlu jen peníze na charitativní účet, tak jak to dělají ostatní a budu mít povinný předvánoční dobrý skutek za sebou. Tak jak to dělají jiní.
Mezitím jsem vystoupala k oprýskaným dveřím s jmenovkou - tak tady to je. Zazvoním a nastavím laskavý úsměv sotva zaslechnu šouravé kroky bližící se ke dveřím.
Přišel otevřít velmi starý pán. Byl shrbený, šedivý, drobounký a vrásčitý. Zdravím a přeju krásný adventní čas a podávám stařečkovi velký adventní věnec. Stařík si ale věnec z mých rukou nebere - doširoka otvírá dvěře a velmi, velmi mile mě zve dál. Bylo to pozvání natolik srdečné, že nejde říct ne.
Koktám sice nějakou omluvu, ale proti své svobodné vůli mě mé nohy nesou dovnitř. Všechno se ve mně vzpouzí. Ne, nebojím se dědy, vypadá ta slabě a vetše, že z něj opravdu strach nemám, ale já nechci trávit svůj předvánoční čas posloucháním řečí o tom, co bylo za první republiky a prohlížením si zažloutlých fotek!!!
Navíc, nerada to přiznávám, ale bála jsem se toho co v bytě najdu a štítila jsem se dopředu. Snad po mě nebude chtít, abych mu uklidila? Když tak zavolám na diecézi, aby pánovi poslali pečovatelku a řeknu, že mám ještě dole v autě další věnce. (A nebudu lhát - mám dole ještě vážně dva věnečky k doručení).
Za těchto úvah vstupuji dovnitř. Byl to malinkatý byteček, který měl kromě miniaturní předsíňky jen kuchyňku a zřejmě malý pokojíček. S úlevou zjišťuji, že nevyfasuji kbelík a kartáč, poněvadž to, co vidím je naklizený byteček jako ze škatulky. Pán mě vede do kuchyně, kde kromě stolu, nějakého starého kredence a kamen byla postel s peřinami.
"Dobrý den, vítejte u nás .." ozve se milý tenký hlásek z postele a já v prosincovém podvečeru zšeřelé kuchyňky rozeznávám malou šedivou hlavičku s velkýma živýma očima, které na mě vesele koukaji z peřinového chumlu.
"Františku rozsviť a nabídni vzácné návštěvě židli," říká hlásek dál, ale zdá se že zbytečně, protože František (jak se evidentně starý pán jmenuje) v téže chvíli rozsvěcí světlo a nabízí mi židličku u malého stolečku. A já teprve v této chvíli vidím drobnou stařenku, která se na mě z postele mile usmívá.
"Jakápak já jsem vzácná návštěva?" Slyším se a současně přemýšlím jak nejlépe říct, že si ani sedat nebudu, protože spěchám. Jenže nic takového neřeknu. Sedám si na židli a usmívám se na paní. Je vážně milá a ve mně se najednou probouzí pocit, že ji znám. Že ji znám už dlouho a že ji mám dokonce ráda.
"Jste velmi vzácná návštěva slečno," říká mi s úsměvem babička: "K nám chodí jen děti a staří lidé, mladé a úspěšné ženy sem opravdu nezavítají nikdy," pokračuje babička.
"Uspěšné ženy?" Snažím se zlehčit smíchem babiččin výrok, ale brzy toho nechávám. Ve skutečnosti - ze mě úspěch sálá každým coulem. Nemám na sobě snad nic neznačkového, nakráčím si sem v "modýlku" v botech s kabelkou od Gucciho, perfektní odpolední makeup, s čerstvým prudce módním melírovaným sestřihem ...
"Channel opravdu krásně voní ...", říká mile babička a já se najednou stydím. Co to byl za nápad? Roznášet adventní věnce starým, nemocným a chudým lidem v outfitu jako bych šla na prezidentskou sponzorskou večeři? Vždyť nejspíš jen ten Channel stojí víc, než má tato babička na měsíc na jídlo ...
Cítím se najednou nějak velmi uboze až trapně a stoupá mi horkost do hlavy, snad se začnu červenat?
"Moc vám to sluší," říká paní a zve mě abych k ní šla blíž. Jsem najednou jako bez vůle a tak poslušně jako malá holka beru židličku a přisunuji ji ke stařenčině posteli. Paní si prohlíží mou kabelku a moc ji chválí. Pak se zeptá zda si může sáhnout na látku mého značkového kostýmku a je nadšená. Jak jsem se ještě před chviličkou bála a cítila se trapně, tak to ze mne padá jako mávnutím kouzelného proutku.
Ve stařenčiných gestech, pohledech ani slovech není ani náznak výtky. Ani zrníčko závisti či předhození nepatřičnosti. Paní se raduje nade mnou a mým oblečením, jako malé dítě nad panenkou Barbie. Povídám si s paní o šatech a modelech a módě a babička najednou zavolá:
"Františku přines mi to modré album z druhého šuplíku..." a je to tady, prolétně mi hlavou. Teď si budu prohlížet fotky lidí, které jsem v životě neviděla a bude to děsná nuda ...
Ne, není. Pan František přinese album a přede mnou najednou defilují nádherné prvorepublikové modely. Vidím krásné a evidentně bohaté ženy v úžasných šatičkách a paní mi o každé něco málo řekne. Jména slavných rodů, které znám jen z historie.
Mezitím pan František uvařil bylinkový čaj a na talířku nějaké cukroví.
"Ochutnejte slečno, to je cukroví, které měl rád prezident Masaryk, peču jej každý rok, Alička ho má ráda ..." nejdřív se domnívám, že Alička bude nějaká vnučka nebo pravnučka stařečků, tedy dítě, ale pak mi dochází, že ne - Alička je stařenka v posteli.
Paní Alice okamžitě potvrzuje, že je to "Masarykovo cukroví" a hned přidává sdělení, že je to recept, který si Masaryk přivezl z Ameriky, když tam pobýval a že mu moc zachutnalo a tak si je nechával péct i tady v Česku. Ve skutečnosti se ale nejedná o žádný zázrak, ale o jakési modifikované americké cookies. Tedy sušenky s kousky oříšků, sušeného ovoce a čokolády.
Nevím jak dlouho jsem u postele paní Alice seděla, ale jsem najednou měla pocit, že ji znám odjakživa. Povídala velmi živě a snad úplně o všem. Měla velký přehled a nenarazily jsme na téma, které by jí bylo cizí. Povídala různé příběhy a popisovala události. Během toho ukazovala různé fotky, výstřižky z novin a přede mnou se otvíral prvorepublikový svět jako na dlani.
Přisedl si k nám i pan František a bylo vidět, že i on je velmi zajímavý a zábavný společník. Přidával k vyprávění paní Alice různé postřehy a vtipně glosoval. Po celou dobu se na Alici usmíval a když od ní odebíral tácek s hrníčkem od čaje a talířkem od sušenek, tak ji pohladil po ruce. Velmi přirozeně a něžně. Miluje ji. Napadlo mě v tom okamžiku a bylo mi s těmi lidmi moc krásně.
Když jsem se pak s nimi rozloučila, měla jsem přímo slavnostní náladu. Cítila jsem se tak uvolněně jak už dlouho ne. Cestou v autě jsem si zpívala a byla jsem opravdu šťastná.
Sotva jsem přijela domů, volala jsem na diecézi kamarádce Libušce, která měla právě službu, abych oznámila dokončení úkolu - doručení adventních věnečků. A při té příležitosti jsem se zmínila o Františkovi a Alici. Jak byli fantastičtí a úžasní, jak jsem z nich nadšena, jak je oba obdivuju.
"Víš, mě úplně dostalo, jak se František hezky chová ke své nemocné ženě. Jako že se o ni stará a on snad i peče vánoční cukroví. Je to úžasné a nevím jestli by to některý z mužů v mém okolí dokázal ...
"No víš," řekla Libuška:"František tohle dělá celý život."
"Jak to?" Divila jsem se: "Vždyť Alice vypadá jako báječná žena, která si s domácnosti určitě lehce poradí. Teď je stará a nemocná, ale ..."
"Ona je nemocná od svých pětadvaceti let," vstupuje mi do věty Libuška: "Po obrně ochrnula a celou dobu nechodí..."
Zůstávám jako opařená a přede mnou se najednou odvíjí neuvěřitelný příběh.
František s Alicí se vzali někdy v polovině třicátých minulého století. Alice byla z "dobré", bohaté a vlivné rodiny, František ne. Patřil k nevhodným partnerům a byl rodinou paní Alice zatracen. Navzdory tomu se vzali, rodina se Alice zřekla a tak mladý pár prakticky hned po svatbě odjel s Armádou spásy na misii do Afriky.
Bohužel po nějaké době v Africe chytila Alice virus obrny a dlouho bojovala o holý život. Život si nakonec zachránila, ale ochrnula. František se s ní vrátil do tehdejšího Československa a prakticky od té doby se o ni staral. Více než 60 let.
Celou dobu byla Alice na vozíku, František jí vařil, koupal ji, pral, uklízel. Ještě stíhal zaměstnání, které musel dělat doma, protože nechtěl dát Alici do ústavu a na pečovatelku neměli. A z toho skromného výdělku spolu žili. Děti neměli a oba se dožili vysokého věku, kdy už jim rodiče, sourozenci a přátelé dávno umřeli.
Lidé z farnosti, kteří je znali a stýkali se s nimi říkali, že je nikdy neviděli, že by se spolu hádali. Nikdy neviděli Alici či Františka nevrlého nebo dokonce rozlobeného. Vždycky byli oba milí, usměvaví a krásně se k sobě chovali.
Stalo se to už před lety. Alice i František jsou už dávno mrtví, přesto dodnes zůstávám nad jejich příběhem v němém úžasu. A uvědomuju si v plné síle, že tenkrát v tom adventním čase, jsem nepřinesla dárek já, ale byla jsem obdarovaná já sama. Viděla jsem, jak moc já jsem chudá a jak jsou ti dva staří lidé velmi bohatí. Uviděla jsem lásku a štěstí. Dotkla jsem se jí. Uvěřila jsem v to, že opravdu existuje.
A tak i vám posílám opravdu velké a upřimné přání: Abyste měli svou velkou lásku. Abyste poznali člověka, který vás bude milovat jako pan František paní Alici. Někoho, kdo se pro vás bude obětovat a přitom to nebude brát jako oběť, ale jako něco naprosto samozřejmého, protože vás miluje. Protože nic krásnějšího na světě není. Je to největší dar.
Archív Žena X 2008
Diskuze: (
