Byla jsem připravena téměř na všechno, než jsem se odhodlala navštívit svoji první veřejnou lekci dynamické jógy v centru Prahy. Byla jsem připravena, že většinu pozic a asán nebudu zvládat. Obrnila jsem se před případnými dotěrnými, zvídavými pohledy, kterými si mě jako nováčka budou měřit a hodnotit. Jakožto zkušený lektor a tanečnice mi bylo jasné, že na první pohled každý pozná, že s vinyasa jógou koketuji teprve necelé dva měsíce. Předpokládala jsem, že nebudu zvládat plynulé dýchání v průběhu celé lekce. Jednoduše mě ale nenapadlo, že se mi dech zastaví a tep ztrojnásobí ještě před začátkem samotné lekce. Že mě uzemní pohled na ledabylou eleganci, se kterou se ta neznámá, živá řecká socha uvelebila uprostřed tělocvičny. Netušila jsem, že na místo nervozity před svoji první lekcí jógy budu bojovat ne se svoji nezkušenosti s jógovými pozicemi, nýbrž s přízemními
pudy lidské přitažlivosti.
Kdybych již neseděla v tureckém sedu na své jogamatce v momentě kdy vkročil do tělocvičny, zcela jistě bych se na ni v mžiku octla. Při pohledu na fyzickou dokonalost, kterou jen stěží zakrývalo vytahané béžové tričko a plandavé bavlněné kalhoty, by se mi bezpochybně podlomila kolena. Neohlížel se po svém okolí. S pohledem upřeným na podlahu si přitáhl nejprve pravé chodidlo na levé stehno a poté následovalo to samé s levým chodidlem. Bez sebemenšího úsilí se usadil do pozice lotosu. Pružnost, kterou jsem mu tiše záviděla.
Nesnažila jsem se zakrýt svoji zvědavost. Byla jsem si jista, že mě z druhé strany tělocvičny nemůže zpozorovat. A tak jsem nadále lačně hltala měkký pohyb bezchybně tvarované paže, která jedním tahem stáhla tričko přes hlavu. Byla jsem jediná osoba z této převážně dámské společnosti, které se prudce zatajil dech při pohledu na nečekaně odhalenou snědou hruď? Na zlomek sekundy jsem sklopila svůj zrak a pokusila se zklidnit svůj dech a tep. Následující vteřinu jsem ale již opět bezostyšně sledovala jeho neproniknutelný klid, se kterým vyčkával zahájení hodiny.
Ruku na srdce - byla bych schopna ho pozorovat donekonečna. Temné, ostré rysy jeho tváře, hranaté čelo, které zčásti zakrývaly rozcuchané, delší vlasy, pevný, dominantní nos, pravidelný pohyb jeho hrudníku, bezchybné držení těla...
„...postavte se s chodidly u sebe, základy malíčků a palců na nohou zatlačte do podlahy, mírně pokrčená kolena, podsazená pánev...“ Nevšimla jsem si příchodu lektora, jehož hlas zahájil dnešní lekci jógy. Vyskočila jsem ze své jogamatky a ukončila pochod mé omámené mysli. Jeho hlas pokračoval. Vědomě jsem ho nechala proniknout skrz moji poblouzněnou mysl, která se jen velice nerada odpoutávala od nově nabytého optického vjemu. Vynaložila jsem nemalé úsilí a podřídila jsem se jeho pokynům, které nastavily mé tělo do přípravného stoje před pozdravem slunci.
„Pomalu se nadechněte, spojte lokty a ruce nad hlavu a s výdechem se předkloňte,“ lektorův hlas pomalu vedl naše pohyby. Podvolila jsem se a pokračovala do předklonu, ukládajíc své dlaně vedle chodidel na podlaze. S hlubokým nádechem, opírajíc se konečky prstů na rukou o podlahu, jsem zvedla
hlavu, otevřela hrudník a vytáhla pravou nohu dozadu za sebe. Na malou chvíli jsem opět málem podlehla pokušení upřít zrak na bezejmenného muže na opačné straně sálu. Odolala jsem. S úlevou a s výdechem jsem nakročila pravou nohu dozadu, položila ji na podlahu, a ucítila hluboké protažení v levé kyčli. Další nádech natáhl levou nohu dozadu a zvedl mé tělo do pozice prkna. S výdechem jsem
přešla do kliku. Plynule jsem se vzepřela na svých pažích a trochu nejistě vplula do pozice kobry, s pohledem zaměřeným na špičku svého nosu. Přenesla jsem se do pozice psa, aniž bych podlehla vábení rozdvojit svoji pozornost. Další vlnu touhy pokochat se neodolatelnou podívanou jsem vědomě rozehnala pěti hlubokými nádechy.
Tvrdošíjně jsem se zaměřila na hlas lektora, který udával rytmus provedení jednotlivých asán. O tři pozdravy slunci a několik dalších pozic později, jsem si v duchu poblahopřála. Dokázala jsem udržet svoji pozornost. Prokličkovala jsem čtyřproudovou dálnicí svých myšlenek poměrně nedotčena. S hlubokým, spokojeným nádechem jsem zeširoka nakročila do pozice bojovníka. Srovnala jsem záda, otevřela svůj hrudník, podsadila pánev a široce otevřela svoje paže do stran a natočila svoji hlavu. V nestřežený okamžik jsem zrakem zavadila o nahá, mužská záda. A vnější svět přestal existovat.
I na tu vzdálenost jsem vnímala vláhu jeho napnuté pokožky, pod kterou se s orchestrální harmonií poskládaly do pozice bojovníka jeho horní zádové svaly. Ta nestoudná, ukázka dokonalosti, která se přede mnou nehybně nastavila, se v útlých bocích stále skrývala pod rouškou dlouhých bílých kalhot, které výsměšně odolávaly mému zvídavému pohledu. Vrátila jsem zrak zpět na jeho ramena a mimoděk vzdala hold mistrovi, který z masa a kostí vytesal živé veledílo, před kterým by se skláněl i samotný Michelangelo. O tom jsem neměla pochyb.
„Nezapomeňte plynule dýchat nosem!“ lektorův hlas se prodral k mému sluchu. Ano, měla by ses nadechnout, papouškoval jeho hlas mé svědomí. Hlavně by ses měla opět zařadit do rytmu probíhajících jógových pozic, napomínalo mě mé „vyšší já“. Má mysl byla ale jiného názoru. Proč bych se měla pro trocha pocitu štěstí a dokonalosti na konci lekce tolik namáhat, potit se, kroutit a ždímat své tělo v asánách, že se sotva nadechnu? Jak snadná a lákavá byla představa , že se místo toho na své podložce uvelebím a budu se bez námahy kochat životem! Vábivý hlas v mé hlavě pokračoval - nech ostatní ať se snaží – vždyť jako tanečnice a lektorka nemáš až tak špatnou kondičku...
Ze všech sil jsem se tomu svádivému hlasu vzepřela a pokusila se obrátit svůj zrak zpět do svého vnitra. Prosila jsem ho ať mě nechá být, vyhrožovala jsem mu. Předstírala jsem, že ho neslyším. Marné úsilí, které mě unavilo ještě víc a zanechalo za sebou pachuť nespokojenosti nehledě na to, jak dobře jsem prováděla jednotlivé asány. Zadýchaná, frustrovaná a dokonale zmatená jsem kapitulovala. A tehdy se to stalo. Vzdala jsem se pokusu získat kontrolu nad svou neúnavnou mysli, nekončící roztěkanosti, a neustálý tokem vjemů svých smyslů. Vzdala jsem svůj marný boj. Ponořila jsem se do toho momentu plného odevzdanosti a byla jsem vržena do mírumilovného ticha uprostřed mého vlastního bytí, o jehož existenci jsem neměla ponětí. Čím menší bylo mé vědomé počínání, tím snadněji jsem se oddávala tomu jasnému klidu, který byl překvapivě na dosah.
O půl hodiny později jsem pozvolna otevřela oči. Neměla jsem obavy, že ze mě vyprchá pocit němé blaženosti, který se mě zmocnil v průběhu relaxační pozice na konci této lekce. Byla jsem a stačilo mi to. Byla jsem a na ničem jiném nezáleželo. Přetočila jsem se na pravý bok a pomalu se vzepřela do sedu, cítíc vděk za svůj vlastní život v každém milimetru svého těla. Poskládala jsem své nohy do tureckého sedu, vzpřímila svoje záda a zrakem pohladila své stejně upocené souputníky v józe. Krásný jogín který mě na začátku hodiny zaujal byl stále tam kde ho můj zrak naposledy opustil, na opačné straně sálu. Jeho odhalená hruď byla stále pastvou pro moje oči, tak jako jeho naběhlé bicepsy a vyrýsované břicho. Ale to bylo všechno. Ach ano, pohled na něj mě stále těšil. Ale ta potřeba ho sledovat, vnitřně se jím zaobírat, detailně rozpitvávat, logicky vyhodnocovat, podrobně prozkoumat, a rozebírat – ta potřeba se náhle vytratila. Na jejím místě jsem nalezla nezaměnitelný pocit vděčnosti a pokory před božskou sílou jedinečnosti tohoto života, který se skrývá v každém z nás.
Nebyla jsem si jista jestli bych v ten moment dokázala odpovědět na otázku o přínosech vycházejících z mé první veřejné lekce dynamické jógy. Věděla jsem jen to, že pokud je toto cesta k uzdravení mého těla a ducha, budu nadosmrti vděčná mému učiteli, který mě na ni přivedl. A nic, absolutně nic na světě mě nedokáže zadržet od další lekce jógy.
(Pozn. článek je výňatkem z knihy "Na konci začátek". Příběh je inspirován skutečnými událostmi)
Autor: Karolina Idrisová
Diskuze: (
