Zásadní inovace pro ženy

- Zásadní inovace pro ženy
Rubrika:  Praktická

Zásadní inovace pro ženy

13.01.20, 00:00, autor: LadyAnn
Víte od kdy máme k dispozici třeba rtěnku, řasenku, vysoušeč vlasů? Kdy nám do domácností vtrhla pračka, vysavač nebo mikrovlnná trouba? Ne? Pak tedy čtěte!

Čtenost -   Diskuze: (0
 



Vysavač  

1902


První  elektrický  vysavač zkonstruoval Huber Cecil Booth, anglický strojní  a stavební inženýr, který si  v situaci, kdy byl svědkem čištění železničních vozů, uvědomil, že je mnohem praktičtější vysát prach usazený na povrchu strojem, jenž je založen na podtlakovém principu, než prach sfoukávat z povrchu stlačeným vzduchem, aby se následně po několika minutách usadil na původním místě. Tento impozantní přístroj byl usazen na voze taženém čtyřspřežím. Stroj byl neskutečně hlučný a jeho hadice se do vagonu podávaly zvenčí. Přístroj byl velkolepou novinkou, která byla  prezentována jako naprostá nezbytnost na většině významných slavnostech a dokonce jeho veličenstvo Eduard VII. ihned objednal dva tyto magické stroje – jeden pro Buckinghamský palác, druhý pro zámek ve Windsoru. Vývoj vysavače pokračoval  v USA, kde údržbář jménem Murray Spengler, jenž trpěl alergií na prach, vytvořil pomocí povlaku na polštář první model, u kterého byl použit princip se sáčkem pro zadržení prachu. Práva k tomuto vynálezu odkoupil podnikatel Hoover, vylepšil jej a představil na amerických a evropských trzích s takovým úspěchem, že se jeho jméno stalo v anglicky mluvících zemích synonymem pro stroj určený k vysávání. 

 

 

Vysoušeč  vlasů

1920


Vynalézavé ženy začaly používat k vysoušení vlasů hadici připojenou k výfukovému otvoru vysavače  ještě před tím, než se na trhu objevily vysoušeče vlasů pro domácí použití. První opravdový vysoušeč vlasů nazvaný Cyclone, který měl vyřešit problém mokrých vlasů, byl uveden na americký trh v roce 1920. Jeho vzhled byl ovlivněn vývojem víceúčelového elektromotoru, který byl vyvinut na začátku století a používán pro celou řadu domácích přístrojů od šicích strojů až po mixéry. Návrhy těchto prvních vysoušečů vlasů nebyly zcela vzdáleny od dnešních přístrojů. Většinou byly vyrobeny z hliníku a nerezové oceli s chromovanými součástmi.

Vysoušeče s vyměnitelnými nástavci, které usměrňovaly proud vzduchu a umožnily ženám stát se svými vlastními stylistkami, se objevily v padesátých letech.

 

 


Rtěnka

1915


 Ženy se začaly zabývat  malováním svých rtů již před pěti tisíci let, nicméně první základní směs včelího vosku, olejů a barvicích přísad, byla představena v dnes celosvětově známé podobě – tyčince, kryté nábojnicově vypadající trubičkou – až v roce 1915. Tato myšlenka byla inspirována zbrojním průmyslem, zejména pak konickým tvarem nábojnic. Přestože již od počátku století existovaly rtěnky ve tvaru tužky, nový tvar a vysouvací provedení byly jednoznačně funkčnější a respektovaly požadavky uživatelek, protože dovolovaly snadnější a plynulejší aplikaci na rty. Design a malá velikost zajistily rtěnce místo v kabelce každé ženy. Díky hollywoodskému filmovému průmyslu se stala rtěnka nezbytným doplňkem všech žen již před druhou světovou válkou.

 

 

 

Silonky

1939


Zkrácením délky sukní ve 20.století vzrostl přímou úměrou význam punčoch. Éra hedvábných a jim podobných punčoch skončila s vývojem prvního syntetického materiálu – tenkého nylonového vlákna, které přišlo na svět v roce 1939 v laboratořích americké firmy DuPont.  První silonky zaplavily americký trh 15. května 1940 a během pouhých čtyř dnů se jich prodalo na čtyři miliony. Jejich výroba byla v době druhé světové války dočasně pozastavena, avšak hned po jejím konci se opět vrátily do regálů prodejen. Není divu, že jejich objevení v obchodním domě Macy’s v New Yorku bylo doprovázeno masovou hysterií. Zde se prodalo padesát tisíc párů během pouhých šesti hodin. Silonky, sešité na zadní straně, které sahaly pouze do půli stehen a byly přichycené podvazky, byly nahrazeny punčochovými kalhotami, jak je známe do dneška. Zároveň zahalily celou spodní část těla. Zavedení kruhových pletacích strojů umožnilo nejen výrobu bezešvých modelů, ale i vzestup  popularity minisukní, protože pohled na podvazky, viditelné při každém kroku, nebyl nijak estetický.

 

 

 

Podprsenka  

1913


„Útlak“ viktoriánských korzetů skončil díky řadě večerních šatů od francouzského návrháře Paula Poireta, která znovu kompletně zmapovala ženskou postavu a nepohodlný korzet se tak stal zbytečným doplňkem dámského šatníku.

Dáma jménem Mary Phelps Jacobová vytvořila první moderní podprsenku pod své večerní šaty tak, že společně se svojí  služkou sešila dva kapesníky pomocí růžové stužky. Ve 20. letech, v době, kdy byly v módě chlapecké postavy s úzkými boky a malými ňadry, byly podprsenky používány spíše k potlačení a stlačení, nežli ke zvýraznění a pozvednutí dámských vnad. Tento trend trval až do konce desetiletí, kdy se začaly objevovat první podprsenky s vyztuženými košíčky, které se naopak snažily o zvýraznění poprsí a současně s nimi se objevilo i číslování podprsenek. První model bez ramínek byl vyroben v roce 1934. Další průlomovou inovací, která způsobila revoluci ve světě podprsenek, byl roku 1959 vynález elastického vlákna lycra. Historie výroby podprsenek ve 20. století zaznamenala několik zvratů, od špičatých košíčků a pěnovou pryží plněných modelů až k symbolickému pálení podprsenek v 60. letech – všechny formovány rozmary módy a obrazem ideálu ženy té či oné doby.

 


Řasenka

1913


Zvýrazňování  očí bylo vždy středem pozornosti žen při jejich každodenních kosmetických postupech. Ženy již dávno přišly na to, že barvení a zvětšování objemu očních řas přitahuje mnohem větší pozornost k jejich očím. Zatímco ženy i muži ve starověkém Egyptě používali na řasy směs medu a krokodýlího trusu, viktoriánské dámy dosahovaly vytouženého efektu smícháním popela a bezinek. Byl to T. L. Williams, který po svoji sestru vyrobil na začátku druhé dekády minulého století řasenku s ingrediencemi, jak je známe dnes. Ženy používaly směs vazelíny a černého uhelného prachu, smíchané v kompaktní tuhou hmotu. K nanášení jim sloužil malý štěteček namáčený ve vodě. Vazelína byla nahrazena vosky a konec  50. let přinesl dnešní podobu řasenky v tubě. Již ve 30. letech se objevily pokusy vytvořit vodovzdornou verzi, ale konečné řešení tohoto výrobku, aniž by se při použití objevila alergická reakce, přišlo až v 60. letech. Tento typ uchvátil zákaznice hlavně díky modelce Twiggy a jejím nádherně dlouhým a zahnutým řasám.

 

 

 

 

Elektrická  pračka

1907

Vynález, který  podstatně změnil život žen po celém světě, dobyl nejprve americké domácnosti. Předpokladem pro takové všeobecné rozšíření domácích spotřebičů však bylo připojení k elektrické síti. Vynálezce Alva J. Fisher pojmenoval první elektřinou poháněnou pračku Thor. Byla sestrojena v roce 1907 a nahradila zastaralé a neefektivní plynové a parní pračky. V Evropě byly pračky považovány za luxus ještě po několik dalších let. Například katalog obchodního domu Harrods z roku 1929 propagoval tento nový přístroj tak, že uváděl rozličné možnosti jeho použití s různými doplňky, mezi nimiž byly i tak neuvěřitelné činnosti jako výroba zmrzliny, mletí masa, plnění klobás, ba dokonce i ostření nožů. Modely, které zároveň fungovaly jako pračka i sušička, se objevily v roce 1957 a krátce poté – v roce 1960 – byla na trh uvedena první automatická pračka. Usnadnění práce v domácnosti by bylo bez tohoto vynálezu nemyslitelné. 

 

 

 

 

Kalhotový  kostým

20. léta 
        

Kostýmek je možno považovat za nejvýraznější symbol ženské rovnoprávnosti ve 20. století. Od poloviny 20. let začaly ženy nosit kalhoty i mimo sportoviště, aby zdůraznily posun své společenské a ekonomické role právě tím, že si oblékly typicky mužský oděv. Ženy tehdy musely zastoupit muže, kteří bojovali na válečných frontách během světové války a tyto nové pracovní pozice vyžadovaly i pohodlnější a praktičtější oblečení. Coco Chanel byla první ženou, která zařadila kalhotový kostým do šatníku moderní ženy – spolu s několika chlapeckými prvky. Toto oblečení se stalo typickým stylem pro Marlene Dietrich či Gretu Garbo. Znovuobjevení kalhotového kostýmu se konalo v šedesátých letech, a to díky kolekci Yvese Saint Laurenta, čímž se snažil demonstrovat sexuální osvobození žen. 

 

 

 

Napařovací  žehlička  

30. léta


Téměř polovina amerických domácností měla elektrické žehličky dříve, než  přišla 30. léta. Vynález termostatu (1936) byl významnou událostí v dějinách žehlení, jelikož díky němu došlo k značnému zamezení nehod v důsledku přehřátí. Možnost nastavení teplot umožnilo bezpečné žehlení téměř jakéhokoliv typu tkanin, od plátěných až po syntetické hedvábí. V téže době se oproti prototypům z 20. let zlepšila kontrola výstupu páry, a tak byly odstraněny všechny překážky vedoucí k triumfu napařovací žehličky. Ta významně zvýšila efektivnost celého procesu žehlení a zkrátila čas trávený domácími pracemi. Model z roku 1952 od firmy Hoover zůstal standardem dokonalé žehličky po dobu několik let. Jeho žehlicí plocha byla vyráběna z hliníku a otvory pro únik páry byly umístěny po stranách, tak, aby směrovaly páru nad látku a ne přímo na ni. Uvolňování páry se automaticky zastavilo, když se žehlička dostala do vertikální polohy. Rukojeť žehličky se již v této době vyráběla způsobem, který umožňoval pohodlné žehlení i levákům. A jak běžel čas, došlo i na nepřilnavé žehlicí plochy a výstupy páry byly ke spokojenosti dnešních žen přesunuty na své současné místo, tedy na žehlicí plochu.

 

 

 

Teflon®

1938


Málokdo ví,  že Teflon® je vlastně druh plastu, pro který neexistuje žádné rozpouštědlo, ze všech umělých hmot nejméně  hoří, lze jej dokonce použít i v lidském těle a ani za vysokých teplot na něm neulpívá žádný jiný materiál. Tento mimořádný plast, který je v současnosti tak běžnou součástí našeho života, byl objeven náhodou Dd. Roy Plunkettem, chemikem společnosti DuPont, který experimentoval s plyny pro chladicí zařízení a jeden z horkých plynů vytvořil povlak na stěně ocelové láhve. Podle chemické terminologie se jedná o jednoduchou polymerizaci a poly(tetrafluorethylen) se objevil bez vědcova záměru. Dostal jméno Teflon®. Jeho existence byla několik let považována za vojenské tajemství, neboť hrál významnou roli v amerických pokusech s jadernou bombou. Jeho vývoj pro použití v domácnosti začal roku 1946 a o deset let později představili Francouzi první pánve na smažení s nepřilnavou vrstvou, zabraňující připálení.

 

 

 

Mikrovlnná  trouba

1947


První mikrovlnná  trouba byla skutečným dinosaurem – vážila 350 kg a její výška dosahovala 1,6 metru. Uvnitř mikrovlnné trouby se nachází součástka jménem magnetron, která převádí elektrickou energii na mikrovlnnou. Z magnetronu, který byl vyvinut pro vojenské letecké radary během 2. světové války, se mikrovlnná energie přenáší do prostoru trouby. Při experimentování s magnetronem vědci zjistili, že se zahřály jejich prsty, kukuřice se proměnila v popcorn a vajíčka v blízkosti magnetronu explodovala. Nějakou dobu trvalo bádání nad tím, v jakých oblastech života by byl tento objev největším přínosem, respektive, kde by se tento speciální tepelný efekt dal nejlépe využít. Tepelná úprava pokrmu je v mikrovlnné troubě prováděna za pomoci elektromagnetického záření, obvykle s frekvencí 2,45 GHz, tj. vlnovou délkou 12,24 cm. Toto mikrovlnné záření je v pokrmu schopno rozkmitat částice, zejména molekuly vody, stejně jako při „klasických způsobech“ šíření tepla. Přitom mikrovlny pronikají dovnitř pokrmu a tím dochází k relativně velmi rychlému zahřátí. Pro rovnoměrné rozmístění mikrovln v troubě se používá otočný talíř.

 
Zdroj: TZ, Archív 2010
 
Profil blogu
Profil sekce "Praktická"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 12:57:46

Přístupů:
736441

RSS:
Toplist
aaaaaa