Ve spárech živlů

- Ve spárech živlů
Vyšlo v blogu:  Wast

Ve spárech živlů

15.09.11, 14:18, autor: Wast , Hodnocení: -
Povídka

Čtenost -   Diskuze: (0
 

Potemnělým nebem se hnaly palisády temných mraků. Štvaly se oblohou od obzoru k obzoru, jako vyjící smečka hladových vlků za jistou kořistí a jejich rychle se měnící tvary také nevěstily nic dobrého. Ve vzduchu bylo cítit elektrické jiskření a silné poryvy větru svištěly kolem, vždyť jim téměř nic na moři, nestálo v cestě. A s tímto hukotem větru, mohl v lomozu soutěžit snad jen hřmot zuřícího vlnobití, narážejícího v pravidelných intervalech do skaliska osaměle trčícího uprostřed vln.
Zdálo se, že právě nyní nastal soudný den, nad ostrůvkem se rozpoutalo samo peklo. Vysoké tmavě zbarvené vlny bičovaly ten kus holé skály jedna za druhou. Ledově chladné moře se marně snažilo otevřít svůj nenasytný chřtán a svrhnout tak dlouho odolávající, nepatrný kousek souše, do temných hlubin. Zatím se ale soustředěný útok živlů nesetkal s úspěchem, skála neuhnula ani o píď, strnule odolávala svému osudu, jako sám voják v poli.


V těchto končinách právě zuřila jedna z nejprudších bouří jaké kdy člověk zažil. Tak nevídané se zdály jizvy vln, rozrývajíce temnou hladinu tak, že se v mžiku ďábelsky proměnila, na tisíce hladových, doširoka otevřených úst, jimiž bylo vidět až do temné duše oceánu.




Gigantické vlny se jedna za druhou vzpínaly do výše několikapatrových domů a s ohromným rachotem se řítily jako rozjetý vlak k rozervanému skalisku. Převalovaly se přes strmé útesy po obou stranách zátoky, aby se pak v efektním závěru dramatu, roztříštily do takřka nekonečných pásů bílé pěny v podivuhodném kontrastu s černou skálou, až společně dosahují smrtícího orgasmu, po kterém však nepřichází uvolnění a souznění. Hrozivou černou oblohou křižuje nespočet ohnivých hadů, Zdánlivě bez odezvy celé svazky elektrických výbojů šlehaly do moře, ale i na pobřeží.


Byl to jen zázrak, že žádný z nich zatím plnou silou nezasáhl tenhle osamělý malý ostrůvek. Kdyby se někdo díval, spatřil by v prudkých záblescích elektrického světla obraz, který by i ty z nejstatečnějších naplnil mrazivou hrůzou. Ve víru napěněných vln, se na hraně útesu ostrůvku, rýsoval temný vrak lodi. Byla to malá, asi dvacetimetrová plachetnice, ležící na boku, od potopení ji chránilo jen spojenectví se skaliskem, které se stalo její zkázou. Zatím však stále sváděla nerovný zápas s rozběsněnými živly. Připomínala tělo mrtvého vorvaně. Vrak dávno neměl stožár, ani kousek plachty a nic už nebránilo vodám dostat se do lodě, skrz roztříštěnou palubu. Rozbouřené moře si s ní nějaký čas krutě pohrávalo jako s korkovou zátkou, než bude dokonáno, je otázkou okamžik. Tahle loď již nikdy nebude brázdit hladinu oceánu.


Jen zlatý nápis „Lady Jane" odkazoval na doby její zašlé slávy. Ač se bránila pokoření, seč mohla, vodní mlýn ji nemilosrdně drtil. A nouzový signál z nitra lodi, nepřestával prosit nebesa o pomoc.
Plavidlo nebylo vydáno napospas rozbouřeným živlům samo, v tomto nerovném zápasu s rozběsněným mořem, sváděla boj o holý život, i její dvoučlenná posádka. Čtyřicetiletý muž a jeho patnáctiletý syn. Muž se zdánlivě bez úspěchu snažil vydrápat na nevyšší bod skály. Její ostré hrany mu rozedraly košili i kalhoty na cáry. A zarývali se mu stále hlouběji do masa. I přes neskutečnou námahu úkolu, neúnavně pokračoval dál a každý kousek postupu vpřed, vykoupil obrovským sebezapřením. Úsilí bylo o to urputnější, čím víc si uvědomoval svou zodpovědnost, za osud svého jediného potomka.



Ano, muž nešplhal po útesu jen tak zbůhdarma, bojoval za dva, a nepřestával. Ke kluzké skále, jen malý kousek od něho, se tiskl také jeho syn. Jedinou zárukou jeho bezpečnosti byl několikametrový kus provazu, který měl chlapec přivázaný kolem hrudníku a jehož druhý konec si otec omotal kolem zápěstí. Byl tou jedinou věcí, kterou se mu podařilo v posledním vzepětí pudu sebezáchovy, náhodou zachytit jen těsně předtím, než se loď převrátila na bok.
„ Ještě kousek a budeme tam, zaber, nezdávej to", křičel na chlapce a snažil se mu dodat odvahu.



Hoch i přes svůj strach poslechl a drápal se na vrchol za otcem ze všech sil. Kus za kusem, centimetr za centimetrem se blížili oba ke svému cíli. Ten byl normálně v bezpečné vzdálenosti nad hladinou moře. Obrovské vlny ale dnes měly nezvyklou sílu, a tak jako jazyky příšery olizovala voda téměř až samotnou špičku útesu.
„Zaber, ještě můžeš", povzbuzoval syna, ačkoliv jemu samotnému již docházely síly.
Konečně se to podařilo a byli nahoře. Hrot skály čněl k nebi jako veliká cukrová homole. Bohužel, bylo tam velice málo místa.


„Pevně se drž, přivážu tě". Přehodil o hrot skaliska provaz a začal přivazovat syna tak pevně, jak to jen šlo. Lano bylo pro oba dva příliš krátké. Nezaváhal a přivázal jen syna. Ten ale začal protestovat, jakmile si uvědomil, co otec dělá. „Táto, co bude ale s tebou?"


„Oba se tu neudržíme. Ten provaz je příliš krátký. Tebe ale udrží", uklidňoval otec syna a vkládal veškeré úsilí to toho, aby se mu nechvěl hlas. Byl si dobře vědom, že je vyčerpaný a pro další kus provazu to dolů k lodi nezvládne, tedy k vraku lodi by se dostal, ale zpět na horu už určitě ne a pak, lano by asi těžko hledal. Bouře právě dosahovala vrcholu a kolem nich se rozpoutalo pravé peklo. Horečně zvažoval své možnosti, ale moc jich nenašel.


„Chvíli si tu u tebe odpočinu, a pak zkusím doplavat k pobřeží".
„Zůstaň tady se mnou", prosil hoch a silný déšť mu smýval z tváří slzy.
Nechat tu syna samotného mu sice šlo nějak proti mysli a dost možná i proti zdravému rozumu. Podvědomě ale věděl, že jen tak ho může zachránit.
Držel se provazu a z pořezaných prstů mu stékala teplá krev. Každým náporem větru a vody hrozilo, že lano povolí a oba se zřítí z útesu. Pomyslel na okamžik na svou ženu, která musela zůstat tentokrát doma. Na zlomek času byl za to rád, a jak se na ni tenkrát zlobil, že plavbu nestihla. Co by ji řekl, kdyby se mu nepodařilo ho zachránit? Sám sobě by se nemohl podívat do očí. Chtěl dovolenou nejdřív zrušit, ale žena mu to rozmluvila.


„ Už má na to věk, abyste vyrazili bez maminky, moc se těší na moře". Přimlouvala se za chlapce, nebyla si vědoma hrozícího nebezpečí.
„Domů. My se musíme vrátit domů, maminka by nám neodpustila." Křičel tak na hlas, jak mu plíce stačily. Výkřik však takřka zanikl v prudkém poryvu větru. Liják, ač se to nezdálo být možné, ještě zesílil. Proudy obrovských kapek se slily doslova v jeden vodopád.





Povrch skály se proměnil téměř na sklo. Dobře věděl, že provaz je oba neudrží, už nemohl dlouho váhat, když nechtěl ohrozit život syna. Zhluboka dýchal, sbíral poslední zbytky sil a sledoval bouřící moře pod nimi. Každá čtvrtá vlna byla mnohem větší. Hrozilo reálně, že je smete oba ze skaliska. Pak se pevně rozhodl.
„Mám tě moc rád. Mysli na mámu a pevně se drž. Dokážeš to, já ti věřím. Já tam doplavu, je to ke břehu jen kousek. Seženu ti pomoc co nejdříve."
Pohladil ho po světlých vlasech, zhluboka se nadýchl a bez dalšího zaváhání skočil do běsnících vln.


Náraz do vody byl silný. Téměř ztratil vědomí. Bojovat ze všech svých sil, aby se mohl nadechnout. Pár vteřin šlapal vodu a snažil se zahlédnout pobřeží. Marně. Začal podvědomě tušit, že s živly prohrává. Kdysi na střední škole byl výborný plavec. Po letech pohodlného života, nebyl moc v kondici. Vlny se přes něj stále přelévaly. Lapal po dechu, v uších mu hučelo, a cítil tep svého srdce. Bubnoval mu umíráček.
Nechtěl to vzdát bez boje. „Nahoru...musím se nadechnout." Věděl, že jinak to bude jeho konec.


Zabral a podařilo se. Jen co se jeho hlava dostala nad hladinu běsnícího živlu, zalapal znovu po dechu a oddechl si. Bylo to jen o vlásek. Držel se na hladině, ale cítil, jak jeho údy těžknou. Opouštěly ho poslední zbytky sil. Byl by skoro smířený se svým osudem. Jen doufal, že jeho syn to dokáže a přežije.
„Pokud zemřu, nebudu to ani vědět". Pomyslel si. V hlavě se mu střídali vzpomínky na rodinu. Ženu, syna i staré rodiče.


„Přece to nevzdám to...ještě ne!" Potřetí za sebou se rozhodl šáhnout až na dno svých sil. Jenže těch mu zbývalo jen minimum. Další obrovská vlna ho udeřila do zad a málem smetla. Podařilo se mu zázrakem udržet na hladině. Náhle dostal spásný nápad. Vzpomněl si, že každá čtvrtá vlna je o mnoho větší a silnější. Udělal to, co by v té chvíli napadlo asi jen úplného blázna.



Místo k pobřeží se otočil směrem na moře, proti přicházejícím vlnám. Začal počítat vlny. To byla jedna, pak přišla druhá a třetí. Teď.
Vyrazil proti čtvrté vlně. Dával do toho úplně vše. Všechno teď měl jen ve svých rukách. Každičkou špetku zbývající energie vrazil do nich. Změnil i plavecký styl. Zatím co dřív se snažil spíš držet na hladině, teď to byl závodní kraul. Ruce se jako lopatky kolesového parníku zakrojovaly v šíleném tempu do moře. Závod o život začal. Tělo vystřelilo proti přívalu slané smrti. Náhle necítit bolest ani únavu. Cítil jen šílený vztek na živel, který chtěl připravit o život jeho i jeho syna. Chtěl tu vodní bestii přemoci za každou cenu. Těsně před vlnou se šikmo stočil, což ho nasměrovalo až na samotný vrchol vlny. Vše dal do několika posledních temp.


Náhle ho něco silně udeřilo do hlavy. Byl to kus stěžně utržený z jejich lodi. Opustila ho nejposlednější síla. V bezvědomí se odevzdal svému osudu.

Tělem projel obrovský náraz. Hrana vlny ho uchopila do spárů. Byl zcela bezmocný, a tak zranitelný. Měl však obrovské štěstí, vlna jeho bezduché tělo nabrala jako prkno surfaře. Její síla byla opravdu neskutečná. Nesla tělo muže jako list papíru. Pohrávala si s ním. Vlna mu dokazovala svou smrtící sílu a dávala mu každou sekundu najevo svoji absolutní převahu. Jízda smrti začala. To co by plaval možná hodinu, bylo pro vzedmutou masu vody otázkou tří možná dvou minut. Dávno totiž ztratil pojem o čase.
Moře ho nemilosrdně vyvrhlo na pobřeží. Necítil, jak mu písek dře do krve kůži, ani to, jak mu náraz zlomil ruku. Necítil už nic. Těsně před pobřežím ho přemohly mrákoty a upadl do bezvědomí. Naštěstí ho vlna vynesla dost daleko, aby ho další nesmetla zpět do hlubiny.


Uběhlo několik hodin. Rozervaná košile i kalhoty za tu dobu stačily na těle oschnout. Otevřel pomalu oči. Pálili ho od soli. V prvním okamžiku si vůbec nebyl schopen uvědomit, co se s ním stalo. Na mnoha místech svého těla cítil bolest. Obloha byla mírně zamračená, ale po včerejší bouři nebylo ani stopy. Kolem nedalekých útesů létalo hejno mořských racků a jejich pronikavý křik mu připadal jako rajská hudba. Náhle si vzpomněl na syna a celý předešlý hrůzyplný večer. Byli společně na lodi, když je nečekaně silná bouře, zanesla daleko na moře. Snažil se volat vysílačkou o pomoc, ale nikoho se nedovolal. Živly zmítaná a neovladatelná loď najela na jediný útes před ústím zátoky. Pár minut před katastrofou stihl zapnout nouzový signál S. O. S. Bohužel nezabránil ztroskotání, ale snad to někoho přivedlo k jeho synovi.
„Proboha co je se synem?" Blesklo mu hlavou, vždyť neměl ani ponětí jak dlouho tak ležel. Jen s vypětím všech sil se postavil na třesoucí se nohy. Zavrávoral, a tak se raději znovu posadil. Rozhlédl se kolem sebe, ale břeh se zdál naprosto pustý, nikde nebyla ani stopa po lidské přítomnosti.



Díval se tedy směrem na moře, ale viděl jen vlny. V tom letmém pohledu bylo spousta zoufalství, ale stále malá jiskřička naděje. Co bude dělat?
Zápas o život ho stál všechny jeho síly. Měl pocit, jako kdyby za tu noc zestárl nejmíň o padesát let. Zvedl se mu žaludek, ve snaze se zbavit slané vody. Znovu a znovu mu v něm hrkalo, až byl nucen spolykanou mořskou vodu vyzvracet. Po čtyřech se doplazil ke kraji moře a opláchl si obličej. To ho osvěžilo a konečně se postavil na nohy. Jeho pohled znovu směroval na mírně vzdouvající se hladinu moře a pomalu přejížděl pohledem po celém obzoru.


Nemohl uvěřit svým očí. Na obzoru, v té vzdálenosti jen kousek od sebe, byly hned dvě lodě. Podle rozměrů asi nákladní lodě, jejichž posádky v noci svedly svůj boj s bouří. Mával a křičel, ale byly příliš daleko od skalnatého pobřeží. Přepadl ho záchvěv zoufalství a samoty. Prožíval znovu ty nejhorší chvíle svého života. Obavy o syna drásaly jeho zničené nervy. Zoufalství naštěstí netrvalo dlouho. To, když se za skaliskem objevila jiná mnohem menší loď. Její příď se náhle otočila směrem ke břehu.
Zažil ten neskutečný pocit štěstí a úlevy, když asi po dvaceti minutách se on i jeho syn objali na palubě lodě pobřežní stáže. Zaplavila ho obří vlna úlevy, přinášející do jeho zmučeného těla pocit klidu na duši.


Už ani nevnímal bolest ze všech těch zranění. Cítil jen obrovský pocit vítězství nad mnohem silnějším přírodním živlem.
Bestie dnes prohrála.... A oni žijí.

 

 
 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Tento článek zatím nikdo nehodnotil | Průměrné hodnocení: (-)

Vánoce - tradice a zvyky

Málokteré období v běžném roce je opředeno tolika pověrami, zvyky a tradicemi jako jsou právě Vánoce. A jakkoliv je to kacířské vězte, že se naše Vánoce neustále vyvíjejí, Některé tradice zanikají a jiné naopak vznikají.
autor
O autorovi
autor
autor
další články autora
Další články autora
další články autora
Profil blogu
Profil blogu "Wast"
Profil blogu
Založen:
31.7.2008 21:40:00

Přístupů:
22350

RSS:
Toplist
aaaaaa