Mezi ploty, ohňostroj nebo Muzejní noc?

- Mezi ploty, ohňostroj nebo Muzejní noc?
Rubrika:  Kulturní

Mezi ploty, ohňostroj nebo Muzejní noc?

26.05.08, 11:36, autor: Rozkošná
Brno je zlatá loď! Minulý víkend toho byl důkazem.

Čtenost -   Diskuze: (0
 

Výstaviště slavilo 80. narozeniny a pořádalo spoustu atrakcí pro veřejnost.Koncerty střídalo létání balónem a jako třešničku na dort večer spustili ohňostroj. V psychiatrické léčebně v sobotu proběhl festival Mezi ploty a večer na kulturochtivé jedince čekala Muzejní noc. V areálu koupaliště Riviéra se zase konal hudební festival Rio de Riviéra, který taky bez pochyby stál za to.


Bylo těžké si něco vybrat, opět jsem si uvědomila, jaká je to škoda nemoci se rozdvojit, ale nakonec jsem zvolila kombinaci Mezi ploty plus Muzejní noc.


V areálu psychiatrické léčebny v Černovicích, kde se Mezi ploty konalo, panovala příjemná atmosféra. Počasí vyšlo ideálně. Na uvítanou zahrála skupina namíchaná ze zdravotně postižených a zdravých muzikantů THE TAP TAP a HOSTÉ. Velice mile mě překvapili, jejich písničky měly šmrnc a frontman kapely bavil publikum veselými vtípky. Z taptapů jsem se přesunula na druhý stage, kde hrál Záviš. Mistr nezklamal, ale bylo vidět, že zde nemá svoje publikum. Na koncertech jeho vulgární texty sklízí větší ovace, tady byly některé tváře rozpačité. Zahrál výběr svých hitů, ale například chyběl Nákup.


Na divadelní scéně jsem shlédla kousek představení HA Divadla na téma Vánoce dvou singl paní za zenitem. Neslušně jsem se ale vzdálila, protože mě chytly rytmy hudby zvenku. Hrála PEHA. Její písničky jsou melodické, sice trošku na „jedno brdo“, ale mají v sobě jisté kouzlo. Další pecka na mě čekala na malé hudební scéně. Nastoupily dvě sympatické dámy s kytarami - sestry Steinovy – a rozjely svůj „maminkovský folk“ (nepřesný název anonymního kritika). Skvěle bavily nejen svůj kotlík složený z předškolních dětiček Nakonec jsem se přesunula na hlavní hudební scénu, kde se konečně taky utvořil kotel tančících lidí. Hrálo totiž ska ze Slovenska – skupina Polemic. A to prostě nemůžete zůstat sedět. Začali asi o 15 minut později a k nemilosti davu museli skončit přesně na čas, takže jsme přišli o pěkných pár vypalovaček.


Muzejní noc byla také „nadupaná“ akce. Nebylo v lidských silách vidět vše a tak jsem zvolila Moravské zemské muzeum na Zelném trhu, Uměleckoprůmyslové muzeum, Etnografické muzeum a na závěr Muzeum Romské kultury. Všude bylo strašně moc lidí. V Etnografickém ústavu jsem už byla pološílená únavou a délkou fronty a rozhodla jsem se, že to balím. Ale znenadání ke mě přišel jakýsi zaměstnanec muzea a řekl mi, že se dá jít dovnitř zadními dveřmi a ukázal mi cestu. Konečně jsem zjistila, na co jsem to stála tu dlouhatánskou frontu – na stavby z lega! No to snad ne…Nechápala jsem, co může tolik lidí zajímat na legu, ale třeba taky stáli frontu omylem. V prvním patře jsem rychle zkouknula expozici fotek a vyrazila do Romského muzea. 


Moje mírně ovíněná kamarádka navrhla cestu pěšky, nechtělo se jí na autobusovou zastávku pro speciální muzejní přepravu. Já jsem nerozumně souhlasila. Bylo něco kolem půl desáté večer a my jsme vkročily do temné Bratislavské ulice. Procházely jsme kolem hromad vyházeného nábytku, sem tam postávaly hloučky Romů, ve tmě jim ale nebylo vidět do tváře. Asi po čtvrthodině proklínání kamarádky se před námi rozsvítilo muzeum. U vchodu postával bodrý průvodce, který nás přivítal a podal nám letáček o Romském muzeu. Osazenstvo bylo namixováno z místních „tmavých“ a „bílých“ návštěvníků. Atmosféra byla prima. Prohlédly jsme si fotografie, obrazy a expozici o genocidě Romů za druhé světové války. Zdržely jsme se v přízemí na koncertě. Místo avizované skupiny se zjevila mladinká zpěvačka neromského vzhledu s kapelou.


Chvíli jsem poslouchala a najednou do mě někdo zezadu šťouchnul a zachichotal se. Ohlédla jsem se a za mnou seděly dvě malé romské holčičky. Zaujaly je moje korále z fima. Myslely, že to jsou bonbóny. Za chvíli do mě zase šťouchnuly, culily se na mě a jedna povídá“ Paní, Vy jste ale krásná!“ Koho by to nepotěšilo, že ano. Oplatila jsem jim kompliment a jedna z nich na to: „Budeme kamarádky? Já jsem Erika a tohle je Stázina.“ A pak už se zase culily.


A tak skončil můj kulturní den. Na zpáteční cestu jsem ovšem dala přednost autobusu.

 
 
Profil blogu
Profil sekce "Kulturní"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 12:57:58

Přístupů:
668920

RSS:
Toplist
aaaaaa