Kráska z výkladní skříně

- Kráska z výkladní skříně
Vyšlo v blogu:  Wast

Kráska z výkladní skříně

18.02.11, 19:19, autor: Wast , Hodnocení: -
Lehce mysteriózní povídka

Čtenost -   Diskuze: (0
 

 

Jednoho rána ji spatřil. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Byla tak nádherná, krásná jak madona z babiččina obrázku, ženská jeho snů. Stála tam nehnutě a její oči se zasněně upíraly do daleka. Jako v transu ji pozoroval skrz naleštěné sklo výkladní skříně. Bylo to právě ten den, co byl butik s luxusním spodním prádlem, s velkou slávou otevřen pro davy zákazníků. On ale dovnitř nešel, nemohl vůbec odtrhnout oči od její krásy. Ty velkolepé ženské tvary a smyslné křivky. Už na ni nezapomněl, myslel na ni doslova kudy chodil. Její hluboké oči orámované závojem hustých řas ho znepokojovaly i když byl doma. Chodily za ním do jeho snů. Hleděly na něj z hlubin spořiče na monitoru, když se  v pracovní době nemohl ani zanic soustředit na práci.  Bylo to skoro jako zázrak, ano je to poprvé co cítil ten nejkrásnější lidský cit. Zamiloval se. Vůbec mu nevadilo, že ji zná jen z výkladu a ona o jeho existenci nemá ani tušení. Každý den ji tam chodil vyhlížet ve stejnou dobu. Dařilo se, byla vždycky tam, ani mu to nepřišlo divné, asi má hodně práce. Již několikrát chtěl vstoupit dovnitř a promluvit s ní, ale vždycky na poslední chvíli ztratil odvahu a zbaběle utekl.


A tak jen dál za dnem hýčkal svůj sen a raději z obavy aby ho neztratil navždy jen stál před výlohou. Nejdříve to byli jen minuty, ale ty brzy přestaly stačit. Zanedlouho se z několika minut stala klidně i hodina. Však ten její zasněný výraz ve tváři za to stál. Občas se mu zdálo, že se na něj usmívá a ten pocit ho zahřál u srdce. Tak mladá a krásná. Tělo jako modelka z módního magazínu. A ten vodopád havraních vlasů splývajících až do poloviny zad byl jako z reklamy na šampon, tak lesklý a hebký jen sváděl k pohlazení. Stále více propadat jejímu kouzlu. Už dávno to nebyla jen letmá známost. V hlouby duše věděl, že tohle je něco víc. Jeho srdce mu říkalo, že právě ona je ta pravá. Neznal sice ani její jméno, ale sám pro sebe ji říkal Siluette. Často si její jméno opakoval před spaním, dokud ho nezmohl blažený spánek, který byl často vyplněn sny o ní a jejich naplněné lásce.

 

 

Stále ji tam chodíval pravidelně vyhlížet. Nevadily mu zamračené pohledy kolemjdoucích, kterým stál v cestě, ani špatné počasí. Ani krůpěje chladné vody, když mu stékaly po tvářích za deštivých podzimních dnů, nemohly odplavit jeho šťastný výraz. Však on pro ní něco vydrží. Tak v tomto rituálu ubíhaly nejdříve dny, pak týdny, až z toho byly měsíce. Pomalu se z toho stal rituál, no spíše posedlost. Negativní reakce blízkého okolí na sebe nenechaly dlouho čekat.


Jejich vzájemný, zatím striktně platonický vztah, totiž už dávno neušel zvědavým očím ostatních prodavaček butiku. Nejdříve se na něj také letmo a skoro nesměle usmívaly. Po čase však úsměvy vystřídaly úšklebky. Nevšímal si toho, je jasné, že žárlí. Ženská kolem třicítky, když se chce vdávat a nemá chlapa... Několikrát se už stalo, že ho vedoucí obchodu od výkladu odehnala.

„Na co tady na nás tak civíš, ty úchyláku", křičela na něj asi padesátiletá, mírně korpulentní dáma s velkým drdolem.
„Závidíte mi mé city", křikl na ní, a pak zbaběle utekl. Od té doby se jí bál a svou krásku zatím sledoval jen z povzdálí. Sám sobě pak pěkně vyčinil. "Jak si tě taková žena může vážit, když za ni nebudeš bojovat"?


Styděl se za svou zbabělost a příští ráno se osmělil a šel se na ní zase podívat. Usmála se na něj.
„Asi mi odpustila", pomyslel si a zamával jí. Sebral všechnu svoji odvahu a zaťukal na sklo. Zdálo se, že pozdrav opětovala a nepatným gestem ruky mu odpověděla. Ten malý pohyb, to vstřícné gesto mu stačilo. Cítil se tak šťastný, když se vracel večer domů. To že ona jeho city opětuje mu dávalo naději. Možná už brzy ji tam navštíví s kyticí v ruce. Jak se na gentlemana sluší a patří. Pak ty baby, nepřející jeho lásce uvidí.



Druhý den se jen nerad, zdržel v práci o několik hodin déle. Spěchal za ní co mohl. Na místě ho však čekal šok. Poprvé po dlouhé době ji tam nenašel. Byl už téměř večer. Dlouhé stíny ho doprovázely až k cíly. Přitiskl tvář na sklo výkladu a dlaněmi si zastínil oči proti rušivému světlu pouličních lamp. To co viděl bylo žalostné, skoro se mu zastavilo srdce. Prázdné regály bez zboží a na podlaze se povalovalo haraburdí. Cítil, jak se do jeho duše vkrádá pocit beznaděje, opuštěnosti a smutku. Jeho nitro zaplavila černočerná tma. Ona to krásné sluníčko, co ho každý den tak hřálo,tu nikde není. Pomalým krokem se došoural ke dveřím. PRODEJNA ZRUŠENA. Ten nápis ho doslova srazil na kolena.
Kde ji teď bude hledat? Vyčítal si, že nenašel odvahu ji oslovit, že ani neví jak se jmenuje a kde bydlí. Odešel domů a ze žalu si otevřel láhev Fernetu.


On, abstinent, teď pil lačně onu hořkou tekutinu. Ani už si nepamatuje od koho tu láhev dostal. V lednici čekala roky na svou příležitost. Ta nyní nastala. Zapíjel ten hluboký žal, který se prohluboval tím více, jak se blížilo dno lahve. Až naprostá opilost trochu zmírnila ten žal a bolest. Seděl zhrouceně na křesle a hleděl do světla lampy jak můra smrtihlav, který zabloudil jako posel temnoty otevřeným oknem. Když dopil, pomalu ale jistě ho přemohl spánek, který se už pomalu mohl nazývat kómatem. Prsty ruky povolily a prázdná láhev se skulila na koberec.
Vtíravý a nekončící zvuk budíku ho nemilosrdně vytrhl z hlubin spánku. Hlava mu třeštila a celé tělo je rozlámané od spaní v křesle, jakoby ho lámali v kole.
„Tak ten den začíná pěkně blbě", pomyslel si, když mu došlo, že to co se stalo, nebyl jen ošklivý sen, ale holá realita. Po několika aspirinech, dlouhé studené sprše, toustu a dvou hrncích silné kávy si konečně trochu uspořádal myšlenky. Že měl být už dávno na poradě, ho však vůbec nezajímalo. Další minuty už patřily jen jí a v hlavě spřádal nejrůznější nápady jak ji vyhledat. Po několika hodinách ho z přemýšlení vytrhl zvonek u dveří. Když si to uvědomil a šel otevřít, byl trochu překvapen. Za dveřmi stála jeho dlouholetá sekretářka, která ho ještě nikdy doma nenavštívila. Náhle dostal skvělý nápad. Bude předstírat nemoc. Však to ani nedalo moc práce, po tak náročném večeru na jeho zevnějšku zůstaly patrné stopy. Sekretářka si ho přeměřila pohledem, zdvořile se zeptala jestli něco nepotřebuje. A vyrazila zpět vyřídit, že si vezme pár dní volna pro nemoc. Jen za ní zapadly dveře, hodil na sebe kabát a vyrazil ji hledat. Však ona někde bude.

 


První místo kde začne hledat je tam. Tam kde ji viděl naposled. Přiběhl k obchodu sotva dechu popadal. Několik dělníků tam stěhovalo nyní už nepotřebné zařízení.
„Prosím vás hledám tady odsud jednu ženu", oslovil jednoho z nich a začal mu vysvětlovat situaci. Dělník jeho krkolomným slovům téměř nerozuměl.
„Nevím nic, jsme tu od rána", odpověděl mu a už chtěl odejít.
Jeho zoufalství se tím ještě zvětšilo. Šáhl do vnitřní kapsy saka a z peněženky vyndal nějaké bankovky.


„Tu máte na pivo", podal mu je. Dělník váhavě přijal.
„Jen mi řekněte, kde bych našel někoho z toho obchodu, nebo kde je to všechno vyhozené, třeba tam najdu nějakou stopu...", žadonil jak dítě u stánku se zmrzlinou.
Chlapovi v montérkách mu ho přišlo líto. "Ten chlap to asi nemá v hlavě v pořádku", pomyslel si, ale přeci jen mu ukázal směr dalšího pátrání.
„Zatím je všechno to harampádí támhle za obchodem na hromadě, odpoledne to odvezou někam na skládku, ale žádný naděje si nedělejte".
„Jo neměl bych to dělat, ale pustím vás tam na moment se podívat. Snad najdete to co hledáte, ale hoďte sebou něž přijede náš šéf." A vzal ho do postranní uličky, kde se vršila slušná hromada krámů a krabic.

 


Začal v ní hned hrabat zdánlivě bez cíle, protože vlastně nevěděl co hledá. Bude vděčný za jakoukoliv stopu. Dělníci nechápavě sledovali co to dělá a pochechtávali se.
„Blázen asi", procedil jeden mezi zuby a zakroutil hlavou.
On se ale nedal ničím vyrušit a horečně hrabal dál. Pak, skoro na spodku té hromady náhle narazil na ruku, Byla to její ruka, poznal ten prstýnek co měla na prsteníčku, vždyď ho viděl tolikrát. Zaúpěl a ještě zvýšil své úsilí v tom, aby vyhrabal její tělo z odpadkového hrobu. "Jak se to mohlo stát"? Byla studená jako led. Rychle ji popadl do náručí, zdála se mu lehká jako pírko. Teprve nyní si všiml jak je hubená. Opatrně ji odnesl kousek stranou, kde ji položil na trávu. Byla zcela nahá. Rychle si sundal sako a přikryl ji. Chtěl tak ukrýt její krásu a nevinnost před dychtivými zraky dělníků.


Sehnul hlavu a nezkušeně hledal nějakou známku života, opravdu, zdálo se mu že ještě dýchá.
„Ona žije, žije, má láska žije...." Srdce se mu rozletělo jako skřivánek, když zpívá vysoko na letní obloze svou milostnou píseň.
„Máme zavolat doktora?" Zeptal se udiveně nejstarší dělník.
„Ne, ne já si ji vezmu domů ...nikomu ji nenechám ...je moje.... moje ...celá je moje. Postarám se o ní sám".
Vzal ji do náručí. Dělníci mu překvapeni nezastoupili cestu. Je to určitě blázen a bláznům se nemá odporovat, to je známá věc.


„Vezmu si tě domů, už ti nikdo neublíží", šeptal ji cestou a vůbec nevnímal udivené pohledy kolemjdoucích
Doma jí ošetřil drobné rány a celou ji omyl. Dokonce došel vybrat z karty nějaké peníze a koupil ji nové šaty. Konečně ji má doma. Je tak milá a vděčná.
„Už nám nikdo nebude bránit v našich citech", ubezpečoval ji stále a hladil ji po záplavě vlasů jak o tom dlouho jen snil. Byl šťastný jako ještě nikdy před tím.


„Nikdo mi mou Siluette už nikdy nevezme. Nenechám si ji vzít. Od nikoho, už nikdy...nikdy... Ochráním ji za každou cenu". Vykřikoval do prázdného bytu. Ona jako vždy jen skromně mlčela. Nevadilo mu to, byl na ticho zvyklý a bral to jako její souhlas. Vůbec si nevšiml, že přestal opouštět byt. Jen seděl vedle své plaché krásky a hýčkal ji svými doteky po celém těle. Neměl čas se ani pořádně najíst. Když mu po několika dnech bouchal někdo na dveře zalekl se, jdou si pro ni. To nemohl dovolit. Rázně se rozhodl. Popadl těžkou skříň a kousek po kousku ji dotlačil ke dveřím. Zabarikádoval se.
„Teď už nám dají pokoj". S blaženým úsměvem na tváři si znovu sedl do křesla, tentokrát naproti ní. Stále se jí nemohl nabažit a celé hodiny z ní nespouštěl oči.
„Je tak nádherná a je jen moje", usmíval se. Vypnul si i mobil. Teď už se nenechá naprosto ničím vyrušit.

 

 

 

Po dalších několika dnech se do masivních dveří bytu zakousla požárníkova sekera. Kus po kuse, ránu za ranou začala hladově ukusovat kusy dřeva. Její bušení se rozléhalo po celém baráku.

„Je tam opravdu v tom bytě. Neodjel třeba někam"?

Ptal se mladý policista sousedky.

„Kam by jel, vůbec nikoho nemá. Vždyť vám říkám, že tam je. Určitě. Viděla jsem ho naposledy v pondělí. Něco velkého si tam táhl po schodech. Je tam stoprocentně zalígrovanej. Slyšela jsem jak tam táhá i nábytek. Byl to hroznej rámus". Trvala na svém sousedka. Jí nikdy nic neuteklo. Věděla o všem, co se v domě děje.


„No jen aby, nerad bych, aby z toho byl mějaký malér". Povzdychl si muž v uniformě.

Pro jistotu ale zavolal i záchranku, aby předpisům bylo učiněno zadost.

Lékař se na místo dostavil těsně před tím něž dveře padly. Všechny přes nos udeřil zatuchlý smrad z bytu. Hasiči odtáhli na stranu těžkou skříň. V bytě bylo absolutní ticho, které vkusně doplňovala příšerná zima. Policisté nejdříve místnost po místnosti byt pečlivě prohledali. Konečně něco našli a přivolali čekajícího doktora. To co pak viděl v obýváku opravdu ještě nezažil. Na gauči byla v půvabné póze naaranžována figurína z obchodu, oblečená do luxusního spodního prádla. A k ní se tulil hledaný muž. Zvláštní to dvojice milenců.

Lékař sáhl muži na krční tepnu.

„Honem nosítka, napíchneme mu infuzi. Je víc mrtvý, než živý. Asi zešílel, chudák. Jinak si tohle nedokážu vysvětlit." Muž sice přežil, pomoc přišla v poslední chvíli, ale do bytu se už nikdy nevrátil. Svůj život dožil docela spokojeně, ve společnosti své milované Siluett, v sanatoriu pro duševně choré a opravdu ji už nikdy neopustil

 

 
 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Tento článek zatím nikdo nehodnotil | Průměrné hodnocení: (-)

Vánoce - tradice a zvyky

Málokteré období v běžném roce je opředeno tolika pověrami, zvyky a tradicemi jako jsou právě Vánoce. A jakkoliv je to kacířské vězte, že se naše Vánoce neustále vyvíjejí, Některé tradice zanikají a jiné naopak vznikají.
autor
O autorovi
autor
autor
další články autora
Další články autora
další články autora
Profil blogu
Profil blogu "Wast"
Profil blogu
Založen:
31.7.2008 21:40:00

Přístupů:
22350

RSS:
Toplist
aaaaaa