Jak mi notebook změnil život - Dědečkování (povídka)

- Jak mi notebook změnil život - Dědečkování (povídka)
Vyšlo v blogu:  Jak mi notebook změnil život

Jak mi notebook změnil život - Dědečkování (povídka)

15.12.09, 15:15, autor: mafulinka , Hodnocení: 100% (1 hlas)
Notebooky jsou opravdu pro všechny - i pro ty, kteří si myslí, že už nic nepotřebují.

 

 

 Vnouček v tom měl pěkný zmatek. Aby taky ne! Přivezli ho z Prahy: jako vždycky krásně oblečeného, čisťoučkého a bledého, jenže tentokrát byl chlapec skoro průsvitný.

Jiříček prodělal těžkou chřipku, dlouho stonal. A teď bychom potřebovali, aby u vás mohl tak dva tři týdny zůstat, doktoři doporučili pobyt na venkově. Souhlasili byste? Babičko? Dědo?“

Jasně, že jsme souhlasili, nadšeně jsme souhlasili a kluka jsme už nepustili.

Druhý den odjel syn se snachou zpátky do Prahy a Jiříček byl jenom náš. Jenže se hned rozbrečel, že ho táta s mámou opustili a k nám odložili, jako se to dělá s rozbitou hračkou.

Vždyť maminka zase pozítří přijede a můžete si každý den spolu telefonovat … kolikrát jen budeš chtít,“ mluvila babička rozumně a já lezl po kolenou a dělal koně, opici a slona, ale nic nezabíralo, chlapec plakal dál, dokuď vysílením neusnul.

Takže jsme večer řešili, co budeme dělat. Poprvé v tomhle týdnu se se mnou babka nepohádala, v kuchyni jsme chodili po špičkách a dorozumívali se šeptem, protože ve vedlejším pokoji tiše oddychoval náš vnouček … a bylo to všechno tak zázračný, že jsem ten večer zapomněl jít i do hospody.

Dokonce ani Božka si nepustila tu svou televizi, která u nás jinak drnčí od rána do večera, čímž mi chce ta ženská jedna naznačit, že všechno ostatní je důležitější než co říkám já.

Jenže ona stejně u těch svých estrád a seriálů vždycky usne, to já ji dokážu aspoň občas tak vytočit, že si i nožkou dupne, což ještě žádný televizní umělec nikdy nedokázal! Za mlada jsme si i zatancovali, bylo tu veselo, dětí a zvířectva plná chalupa a o zbytek rámusu je postaralo rádio nebo jsem hrál na svou heligonku.

Těším se, až mi Jiříček ráno řekne: „Dědo, zahraj!“ A pak mu tu heligonku půjčím, ať má radost, i když hudební nástroj je to dost náročný a Jirkovi je teprve devět let a je zesláblý po nemoci, ale ať vidí, že se s ním děda o všechno rozdělí, že u dědy je dobře a veselo.

Kolipak ten náš andílek váží? Jsem si to zapomněla napsat. Je takový hubeňoučký, no jestli ho v Praze krmí těmi jejich dietami a rohlíky … to se musí změnit … ráno zaříznu slepici na polívku a ty v sobotu klepneš králíka, ať má chlapec pořádný jídlo!“ plánuje Božka.

Přikyvuju, souhlasím. Konečně u nás bude na stole zase vonět pořádný jídlo: slepice na smetaně, králík na česneku, bramborová kaše, buchty a koláče a ani večeře se už nebudou odbývat jen tak chlebem se salámem nebo tlačenkou s cibulí. Babka se zase naučí pořádně vařit a ne jednou týdně, když má k nám přijet na návštěvu nějaká návštěva.

 

Takže, jak bylo rozhodnuto, hned brzy ráno jsem jel autem do města koupit elektronickou váhu, zásoby jídla a do lékárny nafasovat vitamíny. Jiříkovi nastal vykrmovací režim.

Rozhodně ho musíme odevzdat v lepším stavu, než v jakém sem přijel,“ stalo se hlavní ctižádostí mé ženy. Dokonce si na to pořídila i notýsek, do kterého každý den zapíše Jiříkovu ranní a večerní váhu a seznam jí naplánovaných a jím zkonzumovaných jídel.

No to jsem nezažil ani u našich vlastních dětí! A Jirka je krev naší krve! Jestli si to naše pražská snacha v rámci svých výchovných programů pro kluka přeje výslovně zrovna takhle … nebo to má být jen jako babčino a dědkovo preventivní alibi, že se opravdu snažíme?

Když jsem se své ženy opatrně zeptal, zda se takovýhle sepisování nedělá náhodou i na psychiatrii a ve velkovýkrmnách vepřů, začala Božka zvýšeným hlasem: „Denní záznamy jsou vědeckou metodou, mnohokráte ve světě i v tuzemsku osvědčenou.“

A ještě si z té  záplavy slov pamatuju: „A když to považuješ za pitomost, tak vymysli něco lepšího, ty ejnštajne.“

Babiččinu vědeckou metodu Jiříček rozbouchal hned při první snídani. Zvážit se sice nechal, protože se mu nová, blyštivá digitální váha líbila, ale tvarohové, babičkou v noci vlastnoručně upečené a mohutně pocukrované koláče odmítl jíst. A ke kozímu mlíku jenom čuchl. Místo toho se začal dožadovat jakýchsi karamelových čtverečků anebo ještě tak etrudovaných kuliček s arašídy.

Božena spráskla ruce. Co si to ten kluk vymýšlí? Ona má už v sešitku napsaný jídelníček na čtrnáct dnů dopředu a on že nechce ani rajskou omáčku a ředkvičky že přímo nesnáší?

No tak maso s rajskou budeme jíst my a Jirka dostane suchý knedlík a bude se moct dívat – to ho naučí,“ pokusil jsem se nastolit chlapské poměry. Jenom ne žádné rozmazlování.

A ty krásné ředkvičky budeme dávat sousedovic koze, co?!“ nepochopila Božka, rozčilená tím, jak její plánování selhalo.

Jirka se nakonec spokojil s jogurtem a k tomu rohlík s heřmánkovým čajem, na což byl zvyklý z domova, a situace se prozatím trochu zklidnila. Ale byl jsem to já, kdo musel znova jet do obchoďáku, tentokrát s Jirkou - a nechat ho vybrat, co teda chce jíst, i když většinu čokokolád, lízátek, lupínků a limonád jsem přes veškeré jeho protesty nastrkal zpátky do regálu.

U pokladny se už Jirka tvářil zase jako andělíček a jedna paní ho dokonce pochválila: „To je hezký hošíček a moc šikovný pomocníček!“

A já jsem se chtěl ujistit a povídám Jirkovi: „A teď už budeš hodný a sníš, co babička uvaří.“

Jenže Jirka na to: „Ale dědo, být pořád hodný, to je moc nároků najednou. To radši babičce taky něco koupím.“

A paní pokladní se smála: „No jo, takhle to muži dělají, radši něco koupí!“ Všiml jsem si, že nemá na ruce snubní prsten, asi byla rozvedená a možná proto tak veselá.

Doma jsem potom vyrovnal krabice s nákupem do spižírny, babička si v tom udělala přehled a chlapec si mohl jít hrát. Jenže s čím si hraje městské dítě? Hlavně s počítačem … a ten jsme doma neměli. Jiřík honem telefonoval do Prahy mamince, ať mu zítra „určitě, ale určitě!“ přiveze NOTEBOOK, a ta slíbila, že ano.

No, ale než nám ten kompjůtr přivezou do baráku, nebude přece kluk počítat z nudy mouchy na stropě. Tak jsem šel pro svou parádní, perletí vykládanou heligonku, ať se chlapec pokochá. Chvíli z ni tahal jak slonovi za chobot, ono to tak i znělo, a pak jsem začal muzicírovat já.

Už nějaký čas jsem si myslel, že se krevní oběh mé ženy přestěhoval k severnímu pólu a její smysl pro humor do mražené kostky, ale Božena mě překvapila. Popadla Jiříka do náruče a začali spolu tancovat. Trdlovat! Šaškovat! Z tý svý rozjařenosti ani nemohli večer usnout! Zato já jsem měl od hraní ruce vytahaný jak opice na gumičce, ale Boženka se na mne zase usmívala. A bylo to mnohem lepší, než když mi před půl rokem cosi vytýkala (nevím už přesně co) a já jí odpověděl: „Tak sis měla vzít za manžela toho esenbáka, toho policajta, co tě požádal o ruku jako první … ale on asi chtěl jenom tvoje otisky prstů!“

To už úplně ječela, protože to, že si měla vzít někoho jiného, to měla říci asi taky ona … a ne já.

Ale dnešní večer byl zase normální, ba přímo krásný, a Jiříček je naše sluníčko! Přeju si, aby to vydrželo a hlavně aby chlapce neodvezli zítra zpátky do Prahy.

Jeho máma přijela hned časně zrána. Ani nevybalila věci z auta a hned za Jiříčkem. Vždycky jsem měl ze své snachy pocit, že kdyby se jí u nás něco nelíbilo, ani nám to neřekne. Popadla by kluka a dlouho bychom ho ani neviděli. Kdyby to záleželo jenom na ní, radši by Jirku honila v Praze na hodiny klavíru a počítače  a na angličtinu a do dalších různě užitečných kroužků – ani minutu nazmar! Už takhle maličký, byl by chlapec úžasně vydrezůrovaný. Jenže Jiříček to už asi taky vycítil  (a u snídaně snědl bez řečí všechno, co mu babička předložila, a ještě požádal o přídavek. Snacha žasla nad tou proměnou: doma s chlapcem bojují o každé sousto, nechce jíst a klidně jídlo i na zem vyplivne … ku uvítal krásně a tady se láduje, jako by měl za chvíli jít stromy do lesa kácet!)

 "Tak dobře," nechala se přesvědčit snacha: „zůstane tady u vás čtrnáct dnů.“ A začala nosit z auta obrázkové knížky, tašky s oblečením i ten slíbený NOTEBOOK.

Ale s počítačem opatrně. Nemám strach, že se rozbije, klidně si na něm můžeš něco dělat i ty, dědo. Ale Jirka je schopen být u počítače hodiny a hodiny, nejíst nepít. Povolujeme mu jenom jednu hodinu denně a to se musí dodržovat!“

Ujistil jsem Evu, že když tak pootočím pojistkou, aby do zásuvky nešel proud, a pro jistotu schovám i všechny prodlužovací kabely, aby si chlapec nevypomohl jinde – technicky to mám pod kontrolou! A baterie se bez proudu brzo vybije.

Pak ještě projevila přání, abychom s chlapcem chodili často na procházky („Ale nepouštět ven samotného!“), naobědvala se s námi a odjela.

Juchů! Vítězství! Oslava!

A pak jsem šel s Jirkou krmit králíky – i ti měli radost, jak je ten nášup dneska rychlý, holt mám pomocníka. Ale při tom závodění si chlapec ulomil kousíček nehtu a koukal, co já s tím. Když jsem se tvářil, že tohle se nehtům prostě někdy stává, protáhl obličej: „Maminka má manikůru a v ní pilníček a s tím mi to vždycky zarovná.“

Aha, už se mu začíná stýskat po mamince, to brzy, to mu teď musím říct něco hodně odvážného a chlapského: „Jo tak pilníček? Tak to ti udělám radost, pojď se mnou.“ A zavedl jsem Jiříka do své dílny.

Tady mám osm pilníků na železo a dvanáct rašplí na dřevo, můžeš si vybrat na každý svůj prstík jiné strouhání … a ještě jsem tu měl zázračně léčivé komáří sádlo, ale to už došlo.“ Jiříkovi se v dílně líbilo, ale stejně jsem ho pak raději poslal za babičkou, ta má na ty jeho nehtíčky speciální nůžtičky.

Po svačině jsem dostal za úkol jít s Jiříkem na procházku. Když jdu sám, Božka za mnou obvykle volá: „A nespláchni si rozum někde v hospodě!“ Ale dneska nedržkuje, dneska jen vesele zamávala rukou, jako za mladejch časů.

Jdu se s Jirkou projít po návsi a cestou kolem potoka, ale do hospody zajdeme taky - nebudeme přece pít vodu z potoka, že? A hlavně se chci všude se svým vnukem pochlubit, ať každý ve vesnici ví, že tenhle šikovný kluk patří ke mně.

V hospodě si Jirka objednal červenou limonádu, já pivo, a šli jsme si sednout ven pod širé nebe na hezkou zahrádku. Fouká příjemný větřík, listí ve stromech šumí a včely pracují na kvetoucí přírodě. Na lavicích posedává a občerstvuje se několik výletníků a opodál chlapi mastí karty.

To je sranda kukuč, čípak jsi, maličkej?“ zeptal se ho ten největší.

Chlapec jen pokrčil rameny, jako že neví. Víc než děda ho teď zajímají obrázky na kartách a začal je hráčům obracet jako nějaké pexeso pro děti.

Pojď kluku, zamíchám tě taky do karet!“  zahromoval jeden z hráčů a bouchnul pěstí do stolu.

Jiříček vypískl jako myš a v tu ránu byl zpátky u mne, u svýho dědy, hledat ochranu.

Jó, ten je tvůj? Promiň, my jsem ti ho nechtěli tak vylekat!“ omlouvali se chlapi.

To je v pořádku,“ uznal jsem: „Ať si chlapec zvyká na pádnou ruku osudu.“

V pohodě jsem dopil pivo, Jirka limonádu, a šli jsme.

Když se však Jiřík doma pochlubil, že se mnou v hospodě byl a i na karty si sáhl, spustila babička své lamento grande: „Tak ty vodíš chlapce do hospody? Na limonádu? A od kdy piješ limonádu?“

Mlčel jsem. Nemá cenu se před chlapcem dohadovat. Ale Jirka mě v tom nenechal. Hned za mnou přišel, podíval se na mne s tou největší důvěrou a zeptal se: „A dědo, co budeme dělat zítra?“

No, ráno vstaneme, nahastrošíme se pěkně, do batohu nacpeme proviant a půjdeme do k rybníčku do lesa.“

Na to léčivé komáří sádlo, dědečku?“

Božka se na mne významně podívala. Ten pohled znamenal jediné: cos to zase našemu hodnému chlapečkovi nakukal?

Ne Jiříčku, komáří sádlo hledat nebudeme. Nikdy. Ale budeme v lese počítat kukačky a borůvky a hříbky,“ a podíval jsem se na Boženku. At´se chlapec učí být chytrý a nenechá se napálit potom už ani ode mne! Já vím, že vkládám poněkud zeširoka a tak už vám na konec jen řeknu, že jsme měli opravdu veselých čtrnáct dnů!Nakonec notebook nejvíce změnil život nám. S babičkou jsem se přestali hádat, protože dobře vařila, vždyť si ty recepty na vaření hledala na NOTEBOOKU, já dědeček spoustu dalších vylepšení a rad jak zachránit manželství, avšak kluk na notebook skoro ani nevzpomněl - jenom, když nás na něm učil. Jinak byl pořád venku a lítal s klukama. Za čtrnáct dnů byl zdravý jako rybička. A pak se řekne "pražské dítě"!

 

 


 
Další články autora:
 
 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Hodnotil 1 čtenář | Průměrné hodnocení: (100%)

Jak jsme honili UFO

Ať už tomu věříte nebo ne, existují lidé, kteří vám vstoupí do života, otočí ho o stoosmdesát stupňů a zase v klidu odejdou. Možná na vás i zapomenou. A vy abyste se s tím pak prali sami.
autor
O autorovi
autor
autor
Profil blogu
Profil blogu "Jak mi notebook změnil život"
Profil blogu
Založen:
15.12.2009 14:47:56

Přístupů:
5769

RSS:
Toplist
aaaaaa