Jak mi notebook změnil život

- Jak mi notebook změnil život
Vyšlo v blogu:  Jak mi notebook změnil život

Jak mi notebook změnil život

15.12.09, 00:34, autor: mihradka , Hodnocení: 100% (1 hlas)
Povídání o tom, jak patrné může být nepatrné setkání s notebookem.

 

V podniku jsem byla za počítačového experta. Za časů, kdy počítačová myš byla ještě dvoutlačítková s kuličkou dole a windows se spouštěl napsáním win do řádku začínajícího C:\ Ne tedy že bych věděla jak  stavět sítě nebo psát programy,  ale počítač jsem zapnout uměla a věděla jsem, co je DOS nebo tehdy žhavá novinka Windows. Dodnes nejsem schopna říct, jestli to bylo privilegium nebo rafinovaná šikana, ale PC jsem měla na svém stole jako první. A kroky všech v pořadí dalších, tedy druhého, třetího… vedly ke mně. „Jak udělám…?“ „Jak spustím…?“

 

Jako správný, byť ne zcela dobrovolný, počítačový nadšenec, jsem také každou neděli po ránu sledovala Computerworld, který tak procítěně uváděl pozdější pan Vizír. Na sledování pořadu jsem sama nebyla, moji tehdy devítiletou dceru vše nové o periferiích a sedmimílovém postupu v rychlosti procesorů fascinovalo nejméně stejně jako Jů a Hele. Už hodnou dobu jsme byly po rozvodu samy a já byla ráda, že jsem přes velmi skromné možnosti samoživitelky mohla poskytnout alespoň v práci „hračku“, která ji zajímala a bavila. Tuhle neděli se pan Vizír rozpovídal o počítačových virech a jeho věty asi osudově neměly vyznít do prázdna. Určitě ne ta, ve které hřímal: “počítačové viry a podobnou havěť musíme ničit všemi silami!“

 

V sedmadvacíti jsem tedy byla šťastně (nebo spíš spokojeně) rozvedená máma krásné zvídavé holčičky, která po škole a po mé pracovní době sedávala za mým pracovním stole a uměla třeba bezpečně prohnat Prehistorika všemi levely. U většiny kolegů jsem byla schopná bezpečně rozeznat, kteří mi kladou „odborné“ dotazy, aby se i oni dostali třeba do další úrovně účetnictví nebo jiné pracovní agendy a kteří se spíše než o počítač zajímají o mě. Obě skupiny však odcházely pouze s radami, upřímně doufám, že dobrými.

 

Václava jsem jednoznačně řadila do kategorie prvních. Sice svobodný a stejně starý jako já, ale vsadila bych všechno na to, že jeho zájem končí u mých pět a čtvrtek. Disket, pochopitelně.

 

Nepřekvapil mě, když zaklepal na dveře mé kanceláře a velmi obezřetně vstoupil. Pohledem měřil místnost tam a zpět. Když nenašel vetřelce, jen mě a moji dcerku, zamířil několika velmi opatrnými kroky k mému stolu. „Podívej!“ Z pod saka vytáhl něco, co nutně musel považovat za poklad. Notebook Halikan. „Dvaosmšestka, dvě mega paměti…!“ Jeho nadšená slova začala ale poněkud zanikat v hysterickém pokřiku mé dcery, která sice byla notebookem jaký ukazoval pan Vizír konsternována, ale ne natolik, aby ignorovala náhlou přítomnost vosy.

 

Václav opatrně položil notebook na stůl vedle telefonního seznamu, sebral štůsek papírů a jal se vetřelce likvidovat. Několik mocných máchnutí však bodavce jen rozzuřilo, takže jsem chytila dceru a velela ústup. Václav běhal po kanceláři a mával kolem sebe papíry. Tu hnal vosu k oknu, tu vosa hnala jeho. Jako oddechový čas, který si vzali oba soupeři, vypadala chvíle, kdy si vosa sedla a Václav se zastavil. Ale „time“ to byl jen pro vosu. Václav se sehnul, sebral se stolu svůj nový počítač a vší silou jím vosu rozplácl. Na tváři se mu rozzářil vítězný úsměv. Na okamžik. Přesně na dobu, která stačila k tomu, aby si prohlédl telefonní seznam, stále netečně ležící na stole a všechny tři kusy, které se dohromady dříve nazývaly notebook Halikan. Vítězný úsměv vystřídaly mdloby. Možná částečně vítězné.

 

Dcerka na mě vrhla tázavý pohled. Přece jen, němou grotesku takhle naživo viděla poprvé. Stejně tázavý byl asi i můj pohled na Václava. Tomu se vrátilo vědomí i duchapřítomnost a do ticha pronesl hlasem westernového šerifa: “počítačové viry a podobnou havěť musíme ničit všemi silami!“

 

To odpoledne nás Václav pozval na zmrzlinu. Nemohly jsme nepřijmout, když tak udatně bojoval a obětoval svoji pýchu. Bojoval přeci za moji malou a za mě! Na zmrzlinu nebo třeba do kina jsme chodili všichni tři od toho dne pravidelně. A to i dlouho po naší svatbě, za nějaký čas už dokonce ve čtyřech.

 

Dnes jsem opět spokojeně rozvedená, už i babička. Mladší dceři je sedmnáct, k Vánocům si přeje notebook.  Povahou není po tátovi, tak ji snad vydží déle, než do prvního pochlubení a když ji změní život, tak jen k lepšímu.

 

ANKETA: Jak se vám líbí tento příéběh?


Celkem: 11 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

Další články autora:
 
  • Jana Malíková 15.12.09, 02:05

    Rozbalit 1. Hezké

  • Jana Malíková

    Hezké a vtipné. A věřím tomu, že ze života!

  • Honza 15.12.09, 08:32

    Rozbalit 2. Spletl to

  • Honza

    Tak.. někdy se jeden splete, hlavně když spěchá.

 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Hodnotil 1 čtenář | Průměrné hodnocení: (100%)

Žárlivost a nevěra rodné sestry jsou

Velmi spolehlivým ničitelem vztahů je bezpochyby žárlivost. A ač to možná zní pro mnohé nestravitelně, žárlivost býva příliš často starší sestrou nevěry. Tedy - nevěra jako důsledek žárlivosti.
autor
O autorovi
autor
autor

Jsem nad věcí. Je to lepší, než kdyby věci byly nade mnou.
Profil blogu
Profil blogu "Jak mi notebook změnil život"
Profil blogu
Založen:
15.12.2009 0:28:37

Přístupů:
5956

RSS:
Toplist
aaaaaa