Jak jsem našel poklad

- Jak jsem našel poklad
Vyšlo v blogu:  Wast

Jak jsem našel poklad

24.01.11, 10:57, autor: Wast , Hodnocení: -
Příběh ze života

Čtenost -   Diskuze: (0
 

 


Do konce letošního roku zbývalo už jen pár týdnů. Nastalo období shánění dárků. Nemám rád stresuplné lítání po obchodech doplněné koloritem stále dokola opakujících se koled. Nemám rád ani anonymitu supermarketů, dávám raději přednost malým obchůdkům a butikům s milou obsluhou.
„ Ve čtvrtek a v pátek musím jet pryč. Tak to tady beze mě nějak vydržte." Oznámila mi moje drahá polovička.
„ No nazdar, to zas bude něco". Odpověděl jsem jí jen tak mimochodem, aniž bych tušil co to bude znamenat.


„ Jo hele, abych nezapomněla, vezmi tady ty hodinky a nech někde vyměnit řemínek. Já to tomu dědovi slíbila, a on se už ptal jestli je to hotový".
Manželka mne pověřila zdánlivě jednoduchým úkolem. Zajít do hodinářství ve městě by zvládlo i malé dítě. Jenže já mám na všechno dost času. Uběhl čtvrtek, manželka pryč. Pohoda. Druhý den jsem přece jen zajel do blízkého města. V prvním krámě bylo už jen zlatnictví.
„ Tady jsme hodinářství zrušili, musíte na náměstí pane". Poradila mi celkem ochotně prodavačka.


V krámku jsem postál v malé frontě, až na mě dojde řada a nakukoval do blyštivých výkladních skříněk, když v tom se ozval milý hlas.
„ Co si přejete?", zeptala se mladá a fakt pěkná prodavačka.
„ Moc vás nevytrhnu, jen bych potřeboval vyměnit řemínek u hodinek", pousmál jsem se.
Na to jsem jí je podal a ona, že to nebude žádný problém.
Nejdříve mi dala vybrat z několika řemínků. Pak nastala akce, což znamená, že se musí sundat osička u hodinek, držící onen předmětný řemínek. Pozorně jsem sledoval její šikovné prstíky.

„ Jistě má v tom praxi", pomyslel jsem si, když v tom brnk. Napružená osička vystřelila a rovnou těsně pod moje levé oko. Pak s tichým cinknutím spadla někam dolů na dlažbu obchodu.


„ Ježíš, že vás trefila?", zeptala se slečna starostlivě.
„ Málem do oka, ale nic se nestalo". Odpověděl jsem a zadržoval smích.

„To se může stát jen mě". Radši jsem se sehnul, abych ji na zemi našel.
„ Já tam dám novou, nehledejte ji. Já se moc omlouvám. Nestalo se vám něco"? Prodavačka hledala překotně slova omluvy a bylo na ni vidět, že ji to zaskočilo.
„ Prosím vás nic se přece nestalo, a pak za to nemůžete, byla to nehoda. To já byl zvědavý, jak se to dělá". Snažil jsem se ji alespoň trochu uklidnit.
„ Kolik to bude stát?" Zeptal jsem se.
„ Sedmdesát korun".
„ Tak málo? " Divil jsem se a hledal drobné v kapse.


„ Jé vy nemáte snubák? " Všimla si, když jsem jí podával stokorunu, asi už to z ní spadlo, pomyslel jsem si a pokračovali jsme v započatém dialogu, neboť jako zázrakem v krámku zrovna nikdo jiný nebyl.
„ No, ale ženatý jsem." Já na to a čekal jsem co bude dál a teprve jsem si ji pořádně prohlédl. Všimla si toho a nečekaně stydlivě sklopila oči a zabořila pohled do plata se snubními prstýnky před sebou pod sklem.
Podíval jsem se jí znova pozorně na ruce a nevinně prohodil:
„ Vy ho taky nemáte."
„ Já taky ještě nejsem vdaná."
„ Opravdu? to se mi nechce věřit, taková sympatická slečna, ža by jste neměla známost?" Opravdu byla sympatická, štíhlá, drobnější černovláska s milým úsměvem a se vším jak má být. Kdybych nebyl šťastně ženatý, asi bych si nechal říct.

„ No měla jsem přítele, ale nechtěl se vázat, a tak se se mnou po několika letech rozešel", vypadlo z ní a já se divil, že mi říká takové intimnosti.
Do obchodě zatím nikdo nepřišel, a tak ze mně vypadlo nějaký to moudro:
„Víte co se týče tady toho zlata co tu prodáváte, je to vlastně všechno jen falešná krása".


„ Falešná, jak to myslíte ? To zlato je pravé." Udiveně zvedla pohled.
„ No víte opravdová krása se ukrývá někde hluboko v každém z nás, není na první pohled vidět a je jen na nás, abychom ji objevili. Teda pokud ji vůbec chceme objevit. Všechno ostatní, jako je líčení, šperky, či natočené vlasy jsou jen optický klam, kterým nás chlapy, ženský často na první pohled oklamou."
„ Opravdu...?"
„ Jako.. nějak vás urazit, jsem opravdu nechtěl. Vy jste pěkná ženská"
„ Ne mně to neurazilo. Heleďte za dvacet minut mám polední pauzu, co kdybych vás pozvala na kafe? Co vy na to, popovídáme si."
„ Ale jo proč vlastně ne, tak za dvacet minut v hotelu Princ na náměstí."
Přikývla.

„ Budu se moc těšit, na shledanou".


Přišla přesně. Půlhodinka se trochu protáhla. Za tu dobu jsem se dozvěděl spoustu užitečných věcí. Bylo už jasné, že zrovna nemá přítele, jen spoustu přátel se kterými tráví volný čas, ale nové známosti se nebrání. Samozřejmě došlo i na tykání, i jméno měla hezké, jmenovala se Lucie. I když byla nejmíň o patnáct let mladší, poznal jsem, že je to neskutečně bystrá a inteligentní mladá žena s optimistickým pohledem na svět.


„ Co kdybych tě pozval zítra na diskotéku do hotelu Sport. Mám dobrého kamaráda Pepu, rád bych tě s ním seznámil?" Zeptal jsem se a ona ať jí dám číslo telefonu, že mi zavolá."
Nechtěl jsem, jak se říká, tlačit na pilu, a tak jsem to bral jako počáteční úspěch.
Avšak není kam spěchat. Poté se rozloučila a spěchala do krámku. Já ještě pár minut hloubal nad tím co ze mně před chvílí vypadlo ani nevím jak mně to napadlo, ale byla přesně Pepův typ, kéž by to vyšlo, už by se taky potřeboval usadit. Od té doby co jsem se oženil nemám na naše tahy tolik času. Tak jsem se rozhodl, že se rovnou stavím u něho doma.
Jeho první reakce byly ryze chlapské. Otázky „kdoví co je zač?"...kdoví kolik jich měla?" ...divný že nějaká pěkná ženská nemá chlapa „ a pod. Jen samé pochybnosti.


„ A pak není na mně nějaká mladá?"
„ Dyť jsi mi říkal, že bys sbalil i dvacítku ?"
„ Jo to jsem ale jen tak kecal." Přiznal se.
Naštěstí mi manželka volala, že se to protáhlo a přijede až v neděli.
Zrovna se to hodilo. Ne že by moje manželka nebyla nápomocná, ona si už taky zahrála na Amora u své kamarádky a vyšlo to. Ještě tak aby nakonec přišla. Naštěstí zavolala.
Přijde tam v osm i se svou kamarádkou.
Já a můj kamarád jsme se dostavili o dobrou hodinku dřív, abychom to tam omrkli a dali si něco na kuráž.
„ Ne abys to nějak podělal, já se snažil co jsem mohl."
„ Jasně. Neboj". Pepa byl až nečekaně svolný.
„ Jen abychom si tu neutrhli nějakou ostudu."
„ To je v pohodě." uklidňoval jsem ho.


Náhle se na pozadí tlumených světel a moderní hudby obě objevily. Vypadala ještě mnohem lépe než v tom obchodě.
Kývl jsem na pozdrav hlavou. A vyskočil jsem abych usadil dámy ke stolu, jak se na gentlemana sluší a patří.
Pepa seděl a pár vteřin si obě prohlížel. Když jsme se navzájem představili, zavládlo pár vteřin ticho.
Pak se ale hovor rozproudil a po pár skleničkách už byla nálada jak má být.
„ Ty vole to je kus, tak na tu nemám". vypadlo z Pepy, když se šli dívky zušlechtit na dámy. V tu ránu jsem cítil, jak jeho všudypřítomné sebevědomí náhle spadlo až pod stůl."


„ Nesmíš to dávat tak najevo, že se Ti líbí, abys to neuspěchal". Radil jsem mu co to šlo.
Celý večer jsme se normálně nezávazně bavili a párkrát jsme si zatancovali a jinak nic.
„ Tak co mu říkáš?" Zeptal jsem se jí, když jsem s ní jednou tancoval já.
„ Jo docela bezvadnej. Vážně, je s ním sranda. Víš já si tak hned netroufám jít do nějakýho vztahu. Nerada bych si naběhla. Opravdu nevím." Cítil jsem, jak se jí chvěje hlas, ale mohlo to být i vypitým vínem.


„ On má taky trému. Je to fakt hodnej chlap, znám ho skoro dvacet let. Nikoho lepšího ani neznám. Jasně, že je o trochu starší než ty. To chápu."
„ Tak ten věk mi nevadí, ale fakt zatím nevím, musím to probrat s Monikou, promiň."
„ Dej mu alespoň šanci". Snažil jsem se lobovat pro Pepu a ona přikývla.
„ Kde máš vlastně děti, doma?" zeptala se Lucie, aby řeč nestála.
„ Ne, jsou u babičky."

V tom se Pepa vrátil od diskdžokeje a jakoby náhodou zrovna začal ploužák od Scorpions z dob našeho společného vymetání diskoték, a zeptal se Lucky:
„ Jdeš tancovat?"
„ Moc ráda." Vstala, chytila ho za ruku a šla jako by nic.
„ Je to dobrá ženská?" Zeptal jsem se její kamarádky Moniky.
„ Že váháš ta nejlepší, ale na chlapy měla smůlu." Odpověděla.
„ Jo, tak to je se k sobě bezvadně hoděj." Přitakal jsem a vyzval ji taky k tanci.


Hudba dohrála, a když jsme opouštěli lokál, Pepa nás překvapil tím, že nás pozval na jízdu na čtyřkolkách.
Naštěstí manželka přijede až odpoledne.
Sraz byl u Pepy po desáté ráno. Přijela malým oplíkem,

„ Monika nemůže, musela k rodičům" omlouvala kamarádku.

Pepik jí ukázal jak se to ovládá, nasadil jí přilbu a rukavice. Pak začala ta pravá jízda na louce plné sněhu. Docela jsem obdivoval, že se do toho tak vrhla, je to ta pravá pro Pepu, čtyřkolky jsou jeho vášeň, moje žena je nesnáší, protože ničej přírodu.
„ Nejezdi ke kraji lesa, tam jsou pařezy:" Varoval jí před startem Pepa.
Jenže kolo od kola se kruh zvětšoval, až jí to vyneslo na samotný kraj tratě.


Prásk. Čtyřkolka i s ní udělala salto a ona se překulila do sněhu haldy prašanu nahrnutého na kraji pozemku.
Pepík seskočil div ne ještě za jízdy a honem k ní běžel. Naštěstí se jí nic nestalo. Seděla ve sněhu, prskala sníh a smála se, dobrodružná povaha.
Čtyřkolka byla na tom o hodně hůř. Pravé kolo bylo skoro utržené.
Když vyděla jak to dopadlo, začala se Pepovi omlouvat.
„To vůbec nevadí, čert to vem. Je to jenom kolo. Je to moje chyba, měl jsem ty pařezy uříznout níž." A vůbec. Důležitý je, že se nic nestalo Tobě. Radši Tě odvezu do nemocnice, ať Tě prohlídnou", staral se Pepa a nedal jinak. Když se po dvou hodinách vrátili, bylo mi už jasné, že to není poslední společné setkání, bylo na obou znát, že je něco jinak.


Potom teprve začal odtahovat Pepa rozbitý stroj do garáže.

„ Myslíš, že se vážně nezlobí?" zeptala se mně Lucie, když jsme zůstali sami.
„ Kdyby to byl někdo jinej, tak skáče až ke stropu." Mrknul jsem na ni očkem.
Pak za ním odešla do garáže. Ještě chvíli jsem kroužil po trati a pak jsem si uvědomil, že taky musím domů dříve než dorazí moje drahá polovička. Když jsem vjížděl do prostorné garáže, oba se na mě tak nějak divně koukali.
„ Co je, už musím domů za chvíli přijede moje ženuška."
Pepa šel se mnou až k vratům.
„ Tak co dělej něco ne?" Hecoval jsem ho a on na to.
„ My už jsme se tam v garáži trochu muchlali."
„ Tak to je dobrý." A rázem mi bylo všechno jasný.
„ Díky za všechno. Hele je mi jako kdybych omládl o dvacet let."


Odpoledne přijela moje žena.

„ Jsem hrozně unavená." Řekla mi hned na přivítanou.
„ A jak ses měla?" Zeptal jsem se.
„ Jo docela to šlo a co ty nudil ses tady viď? litovala mně.
„ Ani néé, to víž že ne. Dej si horkou koupel, otevřeme lahvinku dobrého červeného a já Ti to budu vypravovat. Byl to docela záhul." Přiznal jsem po pravdě.
„ Hele nezapoměl jsi doufám na ten řemínek?" Ozvalo se po chvíli z koupelny?
„ Ne náhodou nezapomněl, ty hodinky jsou támhle na poličce.".........A jak to bylo dál? Jen prozradím, že to určitě nebyla naše poslední společná akce, jen příště musím vzít sebou i manželku a doufám, že z našich drahých poloviček se stanou dobré přítelkyně.


Možná se nyní ptáte, kdepak je ten poklad?

Jenže není všechno zlato co se třpytí. A štěstí? Musíte tomu štěsťíčku jít někdy trošku naproti, a pokud nějaký poklad či štěstí najdete a sami máte dost, neváhejte se rozdělit s kamarádem, a nebo kamarádkou. Ke šťastnému životu toho stačí i docela málo.

.....................................................

 

 
 
Ohodnoťte článek
Hodnotit mohou pouze přihášení uživatelé.
Tento článek zatím nikdo nehodnotil | Průměrné hodnocení: (-)

Vánoce - tradice a zvyky

Málokteré období v běžném roce je opředeno tolika pověrami, zvyky a tradicemi jako jsou právě Vánoce. A jakkoliv je to kacířské vězte, že se naše Vánoce neustále vyvíjejí, Některé tradice zanikají a jiné naopak vznikají.
autor
O autorovi
autor
autor
další články autora
Další články autora
další články autora
Profil blogu
Profil blogu "Wast"
Profil blogu
Založen:
31.7.2008 21:40:00

Přístupů:
22357

RSS:
Toplist
aaaaaa