Erupce v nákupním středisku

- Erupce v nákupním středisku
Rubrika:  Kulturní

Erupce v nákupním středisku

28.06.08, 00:01, autor: Plavovláska
"Dnes jsou nějaké erupce na slunci," vrčela podrážděně prodavačka v sámošce vzápětí poté, co zařvala:"STORNÓ!" To proto, že mladinké, těhotné paní, co stála ve frontě přede mnou, chybělo šest korun.

Čtenost -   Diskuze: (0
 

Paní byla rudá až po kořínky vlasů. Přes kulatící se bříško už prakticky nemohla dosáhnout na pás. V jedné ruce držela všechny peníze, co vysypala z peněženky (něco málo přes sto korun) a druhou podávala naštvané prodavačce tatranky. Jakože je vrací.

Vím co znamená storno. Čekání ve frontě na ten spásný okamžik, kdy se konečně odněkud přižene vedoucí a vztekle začnou dělat jakousi mně nepochopitelnou papírovou proceduru. Po celou dobu chudák oběť, co jí chybí nějaká nesmyslná korunová suma, je brána div že ne za lumpa a zloděje.

Těhotné paní mi bylo líto a za pitomých šest korun mi ta situace fakt nestála a tak jsem dala prodavačce desetikorunu, aby se žádné storno nekonalo, těhulka mohla odejít domů a já nemusela přihlížet nedůstojné trapnosti.

Prodavačku to evidentně potěšilo, ale z potřeby někoho buzerovat si neodpustila jedovatost na budoucí maminu:

"Nezapomeňte paní poděkovat!"

Samozřejmě, že to bylo naprosto zbytečně, protože paní byla slušná a už mi skutečně velmi vděčně poděkovala hned několikrát. Takže se pro mně trapná situace trošku protáhla.

Prodavačka mi pak během markování mého nákupu naštvaně povídala, že dnes už je to šesté storno a to prý je v práci teprve dvě hodiny. A opět se oháněla erupcemi na slunci. Jinak to prý není možné.

A tak jsem jí ani nemohla říct, že tou erupcí na slunci jsem zřejmě já. Ano, jsem o tom vnitřně přesvědčena. Vycházím z toho, že se mi tyto situace totiž stávají běžně. Tedy, že se ocitnu v situaci, že člověku přede mnou ve frontě u pokladny chybí nějaké drobné a já za něj doplácím.

Tu jsem přispěla jedné staré cikánce na druhý balíček mražených kuřecích jater, protože jí chybělo pár korun a za pokladnou na ni čekal velmi vychrtlý a velmi starý manžel, který vypadal opravdu hladově. A cikánka celou dobu, až než se dostala k placení, na něj pokřikovala:

"Mám játýrka, ty máš rád, to si pochutnáš. Koupila bych i chleba, ale na ten už mi to nevyjde!"

Jindy jsem přispěla pětikorunou Ukrajinci ze stavby odnaproti, na litr mléka, rohlíky a nějaký salát. Pak zase klukovi na nanuka, tomu chyběla jen koruna. No prostě stává se mi to vcelku běžně.

Na druhé straně, tedy na straně těch, co potřebují pár korun k doplacení jsem se naštěstí ocitla jen jednou. Ale bohatě mi to stačilo. To bylo před pár lety a vlastně jsem za tu situaci ani moc nemohla.  Byla jsem nakupovat v Delvitě, kde ještě tenkrát neměli čtecí zařízení na platbu kartou.

Já jsem si udělala normální nákup a když jsem přišla u pokladny na řadu tak jsem si teprve všimla, že kartou platit nemohu. Začala jsem tedy zoufale sbírat peníze v peněžence a po kapsách a vůbec a zjistila jsem, že mi chybí cca 8 Kč. No a stejně odporná a otrávená prodavačka volala tím jejich mikrofonem a z reproduktorů se po celé prodejně neslo:

"Stornó! Paní nemá na nákup!"

Jsem v tu chvíli fakt myslela, že mě omyjou. Hrůza, hrůza, hrůza. Fakt vyvrhel společnosti. Jak jsem si mohla dovolit jít nakoupit, když na nákup nemám? Lidé i z okolních pokladen se na mě znechuceně dívali, ale to že jsem zaplatila víc než 500 a chybí mi debilních 8 už samozřejmě nikdo neviděl. Tenkrát jsem neměla štěstí na někoho jako jsem já. Mně nikdo těch 8 Kč nedal.

Ale mám i negativní zkušenost s těmi mými doplatky za spoluzákazníky. Jednou se mi stalo, že jsem byla v zelenině a tam paní vlítla, už s nákupem ze sámošky, že potřebuje jen dvě kila brambor. Samozřejmě jí chyběly 2 Kč. Byla sobota, paní byla nešťastná, že bude muset do obchodu znovu a to spěchala vařit oběd.

Přišlo mi jako naprosto přirozené, že prostě vytáhnu dvoukorunu a zaplatím to za ni. Ale to teprve nastalo rodeo. Paní začala okamžitě vyšetřovat, jestli se známe a když prý neznám ji, jestli se NÁHODOU neznám s jejím manželem. Prý by mi to bylo podobné.

Koukala jsem jako blázen a paní pokračovala. Jako abych si prý nemyslela! Že lidi jsou různí úchylové a ona kvůli dvěma korunám nebude dělat kdoví co. Fakt jsem už čekala, že mě paní na závěr nabančí. Nestalo se. Paní si vzala "naše společné" brambory (já jsem v nich měla svůj dvoukorunový podíl) a vyběhla z obchodu jako by jí za patama hořelo.

Prodavačka vyprskla smichy a řekla klasickou, leč pro tuto chvíli vhodnou frázi:

"Pro dobrotu na žebrotu!"

A když už jsme u té žebroty: Nedávám žebrákům peníze. Alespoň ne těm, co žebrají ve městě a u Karlova mostu. Jsem totiž přesvědčena, že to nejsou opravdoví žebráci, ale kšeftaři, kteří si svým výstupem na frekventovaných místech vydělají mnohdy víc, než moji známí z Moravy v řádném zaměstnání.

Ale pravidelně jsem si kupovala časopis Prostor, ačkoliv jsem si ho odnesla jen jednou. (Zjistila jsem totiž, že v něm není nic ke čtení a tak jim teď dávám jen dvacku a časák si neberu).

Jednou se mi však stala věc, na kterou když si i dnes vzpomenu, tak se ještě stydím. Podezírala jsem neprávem člověka, že je to lump a on zřejmě nebyl. Potkala jsem ho u nás kousek od domu před onou, výše už jednou zmíněnou sámoškou. Byl to klasický bezdomovec. Špinavý, zarostlý, otrhaný.

Přišel rovnou za mnou a poprosil mě, zda bych mu nedala 50 Kč. Prý má hlad. Samozřejmě, že jsem mu nevěřila, hned mně napadlo, že ty peníze chce na nějaký chlast či cigarety, ale když mě přímo oslovil a koukal se na mě, tak věřte nebo ne, já jsem mu fakt tu padesátikorunu dala.

Mužíček zmizel a já jsem šla po svých pravidelných nákupech. Celou dobu jsem byla ale na sebe naštvaná. Chlap mě prostě obral o padesátku a navíc jsem mu tím ani nepomohla, protože teď už nejspíš někde nasává. Takže jsem mu vlastně v důsledku ublížila.

A byla jsem naštvaná čím dál víc a zlobila jsem se a vnitřně jsem se vztekala a tu najednou jsem toho chlápka uviděla. Byl v masně. Stál u pultu a právě nakupoval. Vklouzla jsem tam a stoupla si za něj.

Kupoval nejlevnější koňský točeňák a bral si k tomu šest rohlíků. Zdůrazňoval prodavačce, že má jen padesát korun, tak aby mu to ukrojila přesně.

Stála jsem v té masně a hluboce jsem se styděla. Za to, že jsem ho podezírala neprávem. On měl totiž doopravdy hlad a já jsem mu nevěřila.

 

ANKETA: Dáváte almužny žebrákům?


Celkem: 15 hlasů

V této anketě jste již hlasovali.

Buď jste v této anketě již hlasovali, nebo hlasoval někdo se stejnou IP adresou. Pokud chcete hlasovat, zaregistrujte se prosím.

 
Profil blogu
Profil sekce "Kulturní"
Profil blogu
Založen:
19.5.2008 12:57:58

Přístupů:
668920

RSS:
Toplist
aaaaaa